Ještě než propukly ukrutnosti třicetileté války, zrodila se nenápadná, ale opravdu význačná kolébka středověkých žoldnéřů. Bylo jí v Alpách schované Švýcarsko, respektive tehdejší švýcarské kantony. Odtud se rojili tzv.

mersenéři jako kobylky. Rytíři již byli pomalu za zenitem a významné evropské mocnosti stále častěji sahaly právě po švýcarských bojovnících.

Žně zažívali především pod taktovkou francouzských králů na konci 15. století. Oblíbil si je král Ludvík XI. (1423–1483) i jeho nástupce Karel VIII. (1470–1498). To už došla kantonům trpělivost, odvod zdatných mužů pro ně nebyl ekonomicky dvakrát výhodný, vydaly proto edikty zakazující individuální najímání.

Živobytí na zimu

I přesto se Karlovi podařilo najmout na 20 000 bojovníků, s nimiž plenil italská města oplývající bohatstvím. Podle historiků sloužil v řadách vojsk francouzských králů od roku 1481 do roku 1792 neuvěřitelný milion Švýcarů!

Paradoxně již tehdy platilo švýcarské území za jedno z nejneutrálnějších v Evropě. Švýcarští muži se ale nenechávali dlouho přemlouvat, rádi si bojem vydělávali na dlouhé švýcarské zimy.

Od králů k papežům

Černým dnem pro Švýcary byl 10. srpen 1792. Nastal zlom v otázce švýcarského žoldnéřství… Tehdy došlo v zahradě v Tuileriích k jejich masakru. V ulicích Paříže řádila revoluce, jež zahubila i jejich „zaměstnavatele“ Ludvíka XVI. (1775–1793). Slávu švýcarských žoldnéřů pak ještě načas oprášil imperátor Napoleon Bonaparte (1769–1821), a především papežové. Ti Švýcary využívali jako prověřené a věrné ochránce papežského stolce od roku 1506 v podobě proslulé švýcarské gardy.

Její lesk a sláva sice přežívá až do dnešních dnů, jde už ale spíše o tradici, ozdobu a připomínku dávných časů. Většinu gardistů totiž už v roce 1527 rozprášil přímo v Římě císař Svaté říše římské Karel V. (1500–1558). I přes konečnou porážku se gardistům podařilo zachránit tehdejšího papeže Klimenta VII. (1478–1534). To už se ale blížila doba již zmíněné třicetileté války…