Kam jejich noha vkročí, tam zůstane spoušť. To platí pro muže placené firmou United Fruit Company, kteří kácejí a vypalují deštný prales nedaleko kostarického města Palmar Sur, aby tu vytvořili banánové plantáže. Při pohledu na podivné objekty jim ale dojde dech.
V lokalitě Diquis Delta a na ostrově Isla del Caño ve středoamerické Kostarice první moderní lidé v roce 1930 narážejí na dokonale opracované kamenné koule. Později se ukáže, že jich tu je snad tisícovka.
Některé mají průměr pouhých pár centimetrů, jiné zhruba s 2,5 metru patří k opravdovým obrům. „Vidíš to, co já?“ čtou si dělníci, zmoření vlhkým pralesním horkem, vzájemně z očí otázku. „Musíme je odsunout pryč,“ stěžují si svým předákům naštvaně, protože hnout s těmi obrovskými kolosy, z nichž některé váží až 16 tun, není snadné.
A to mají s sebou na pomoc velké bagry. Následné přemístění koulí dnes vědcům komplikuje možnost rozlousknout, k čemu vlastně ony koule kdysi sloužily. Divné je, že se kolem nich nenachází žádné kamenné nástroje, které by vysvětlovaly jejich zhotovení. Tak náročné dílo přece nebylo možné vyrobit holýma rukama.
Hledají v nich poklad
„Určitě je v nich zlato!“ vrhají se na koule místní obyvatelé, jakmile se zpráva o jejich objevu mezi nimi rozkřikne. Vypuká zlatá horečka a část koulí během ní bude nemilosrdně rozbita. Lidé věří, že se uvnitř skrývá poklad.
Na žádný ale nenarazí. Doris Stoneová, americká archeoložka a dcera majitele ovocnářského gigantu, pláče zoufalstvím. Neumí vysvětlit, k čemu koule, vytvořené ze žuly, pískovce nebo vápence, slouží.
Ví ale, že těžká kladiva a sekáčky domorodců ničí historický poklad.
Nejde o hroudy drahých kovů, ale o artefakty nevyčíslitelné kulturní hodnoty, které po sobě zanechaly dávné civilizace. „Musíte mi pomoci je zachránit,“ verbuje zoufale Samuela Lothropa (1892–1965) z Harvardovy univerzity. Její kolega neváhá a přijíždí do Kostariky.
Jeho srdce archeologa zaplesá. Pochopí, že umístění koulí tvoří různé obrazce a spojnice čar.
K vyleštění stačí kůže
První archeologický výzkum v Kostarice probíhá v roce 1948. Politická situace v zemi ovšem není příliš stabilní a samotný vědecký tým se ocitá v ohrožení. Hrozí, že bude muset uprchnout.
Nakonec naštěstí práci dokončí, ale odpověď na otázku, proč a jak koule vznikly, nenalezl. Před časem přišla španělská archeoložka Ifigenia Quintanillaová s informací, že u řeky Térraba na jihu Kostariky leží nedodělané koule.
Tvrdí, že „k jejich dokončení potřebujete jenom kus kůže a brusnou pastu z písku a vody na vyleštění“. Jenže v praxi to názorně nepředvede.
Další výzkum probíhá od roku 2010. Provádí ho americký vědec John Hoopes z univerzity v Kansasu, který napomáhá k zápisu koulí na seznam kulturního dědictví UNESCO. Nic přelomového ale neobjeví…
Šlo o mapu vesmíru?
Odborníci většinou dobu vzniku koulí stanovují na léta 600–1000 n. l., nové poznatky ale ukazují, že první byly opracovány už ve 4. století.
Pravděpodobně je vyrobila domorodá kultura Diquis, žijící v Americe v době před připlutím mořeplavce Kryštofa Kolumba (asi 1451–1506) do Nového světa, ale s jistotou to nelze říct. Nerozluštěným tajemstvím zůstává i jejich účel.
Snad šlo o mapu vesmíru… „Zde je Slunce, tady naše planeta Země a Měsíc. Takto vypadají pohyby souhvězdí,“ ukazoval snad šaman domorodých Diquisů ostatním na symbolech vyrytých do kamenné koule. Dnes je ale už dávno zahladila eroze. Umístění a smysl koulí tak zůstává rovněž hádankou.
