Když toho nějaký člověk příliš mnoho nenamluví, obvykle se o něm řekne, že je mlčenlivý jako ryba. Vědci z americké Cornellovy univerzity však toto rčení staví do nového světla.
Podle jejich zkoumání je nutné hledat kořeny lidské řeči právě u obyvatel podvodního světa.
Sluchová komunikace není v živočišné říši ničím neobvyklým, ba právě naopak. Málokterý savec nebo pták nedokáže vydat ze svého hrdla jediný zvuk. Ovšem úplně němé nejsou ani ryby. Například ďas mořský vyluzuje zvuky, které některým vědcům nedají spát.
Ďas mořský je zvláštní ryba. Rád vyhledává mořské dno a neodradí ho ani hloubka jednoho kilometru. Má totiž velmi zvláštní a atypickou stavbu svého těla. To je relativně nízké a široké, což ďasovi umožňuje lépe splynout s okolním prostředím.
Nejširším, ale současně i nejnižším místem je ďasova hlava, která obsahuje veliká ústa lemovaná řadou ostrých, zahnutých zubů. Tato ryba bez šupin je při hledání partnera na rozmnožování schopna vyluzovat zvláštní zvuky. Skoro by se dalo říct, že svou milenku či milence přímo volá.
„Ne snad že by ryby měly řeč nebo že by používaly nějaké vyšší schopnosti mozku. Ale některé sítě neuronů, nervových buněk, v mozku jsou velmi staré.
Celý základ nervového systému, který vedl k vývoji řeči, vznikl u ryb před stamiliony let,“ myslí si americký profesor neurobiologie Andrew H. Bass.
Ďas mořský dokonce dokáže „promlouvat“ hned dvěma typy zvuků. První již zmiňovaný, kterým láká samičku k páření, zní jako bzučení roje včel. Ve svém arzenálu má ďas ještě jeden zvuk, který používá v ohrožení.
Pokud odněkud hrozí útok na jeho hnízdiště, použije jakési vrčení. „Zvuky, které slyšíte u savců a ptáků, nejsou všechno;
je to nejjednodušší typ komunikace, ale část nervového systému, který produkuje zvuky, se nejsnadněji studuje právě u těchto ryb,“ je přesvědčen Bass.
