Antičtí myslitelé dlouho předpokládali, že mozek pouze ochlazuje krev. Všechny duševní poruchy bez rozdílu připisovali „příliš horké krvi.“
Už v 5. století př. n. l. ale provádí řecký filozof Anaxagoras (asi 500 – 428 př. n. l.) pitvu lidského mozku a o století později další řecký filosof a lékař Alkmaion z Krotónu (asi 6. století př. n. l.) zkoumá mozek zvířat.
Existenci duše zakazují
Oba popisovaní jsou toho názoru, že v mozku končí smysly. Nedaří se jim ale tyto závěry prosadit a všichni na ně velice rychle zapomenou. Kde sídlí duše? Lidé ji hledají na různých místech: v srdci, v játrech i v nervovém pletenci kolem pupku.
Středověká katolická církev existenci duše vůbec nepřipouští a mozek je podle ní určený k nepříliš příjemné funkci vyměšování nosních hlenů.
Všechno uvádí na pravou míru
Teprve německý lékař Conrad Viktor Schneider (1614-1680) vyvrací roku 1660 ve svém spise De catarris tento nesmysl.