Agresivita provází lidstvo už od jeho samotných počátků. Ne vždy se nemusí jednat o agresi jednoho člověka k druhému. Agresorem může být i skupina lidí a v globálním pojetí i celý stát. Kde se tato vlastnost bere?

Někteří jedinci jsou předurčeni k agresivnímu jednání více než jiní. Někdo hledá argumenty tam, kde jiný už napřahuje pěsti.

Za sklony k agresi stojí celá řada vlastností. Především pak: nepřizpůsobivost, nedostatek sebevědomí, impulsivnost, emoční labilita a nesnášenlivost. Můžeme konstatovat, že agresivita bez ohledu na pohlaví klesá s věkem a vyšším stupněm dosaženého vzdělání.

Ke zpracovávání útočného, případně obranného chování dochází v mozku. Hlavní roli pro spouštění a ovládání agrese v centrálním nervovém systému má hypotalamus a limbický systém.

Zrovna tak jako ve válce přebírají velení generálové, v okamžicích strachu a rozrušení stojí za naším jednáním centrum limbického systému – amygdala. Ta se v krizi ujímá velení nad podstatnou částí mozku a zastírá racionální myšlení.

Odsud vycházejí signály příslušným orgánům k tvorbě stresových hormonů, které ovlivní naše další chování. Proto v afektu děláme věci, které bychom normálně neudělali.

Testosteron, estrogen, kortizol. Kde hledat viníka? Utváří nás, jak nás vnímá naše okolí. To nás vnímá podle toho, jak se chováme. Člověk může být sebelépe vychovaný, snažit se nešlápnout vedle, jaký ve skutečnosti je se vždy ukáže v krizové situaci.

V zásadě se chováme podle toho, jaké hormony a neurotransmitery u nás převažují.