Stromy tiše šumí, ve větvích zpívají ptáci. Na pohled mírumilovný kousek lesa. Ovšem jen na ten první. V jámě vykopané mezi stromy totiž leží tisíce kostí a stovky lidských lebek.

Když v červnu 1941 Hitler napadne Sovětský Svaz, polská exilová vláda, bez ohledu na sovětskou invazi do Polska v říjnu 1939, podepisuje dohodu o společném boji proti nacistickému Německu.

Začne na sovětském území budovat vlastní armádu a samozřejmě se začne shánět po důstojnících, které Rusové během invaze a následných čistek odvlekli do zajetí.

„Mohu vás ujistit, že všichni byli propuštěni,“ lže Stalin generálovi Władysławu Sikorskému (1881–1943) do očí.

Hrob jako zbraň propagandy

V roce 1942 je oblast kolem Smolenska okupovaná německou armádou. Poláci v německém zajetí se od místních doslechnou o hromadném hrobě polských vojáků nedaleko Katyně. Podaří se jim předat zprávu polskému odboji, neurčitá zpráva však vyšumí do ztracena.

Poprask nastane až v březnu 1943, kdy německý důstojník Rudolf Christoph von Gersdorff (1905–1980) začne s průzkumem lesa, jehož část tvoří lidmi zasazené mladé borovice. Pod nimi totiž nachází několik hromadných hrobů.

Německý ministr propagandy Joseph Goebbels (1897–1945) nařizuje podrobný průzkum. Vidí ideální šanci zdiskreditovat Sověty a vrazit klín mezi ně, Spojence a Polsko.

Exhumace začíná 29. března a 13. dubna berlínské rádio hlásí do světa odhalení hrobu, ukrývajícího minimálně 3000 zmasakrovaných polských důstojníků.

V červnu už je pod dohledem mezinárodního týmu dvanácti soudních znalců Evropského výboru Červeného kříže odhaleno sedm hrobů a v nich 15 000 těl patřících polským důstojníkům.

„Všichni byli zavražděni střelou do týla, těla nezřídka nesou stopy mučení a krutého zacházení,“ hlásí rozhlas nové podrobnosti.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Rusové okamžitě vše popírají. „Jde o polské válečné zajatce, kteří padli do rukou fašistických katů,“ tvrdí a Stalin torpéduje každý návrh na prošetření.

Když na něm Sikorski trvá, Stalin obviní Polsko z kolaborace s nacisty, přeruší diplomatické styky a o čtvrt roku později polský generál umírá při podivné letecké havárii. Fatka však hovoří jasné.

Těla jsou v tak pokročilém stadiu rozkladu, že je nemohli povraždit nacisté, kteří oblast obsadili až v roce 1941. Všechny dopisy, fotografie jsou datovány nejpozději na jaře 1940, všechny zápisy v denících, které byly u mrtvých nalezeny, končí mezi 6. a 20. dubnem 1940. Jenže důkazy tu nehrají roli.

Když se musí Němci z oblasti stáhnout, píše si 29. září 1943 Goebbels do deníku: „Bohužel jsme se museli vzdát Katyně. Bolševici nepochybně brzy najdou důkazy, že to my jsme postříleli 15 000 polských důstojníků.“ Nemýlí se.

Oblast je uzavřena a NKVD se dává do díla. Svědci jsou donuceni změnit výpověď nebo povražděni, důkazy spáleny, vyškoleni falešní svědci a dodány falešné důkazy.

Nevidíme, neslyšíme, nemluvíme

Spojenci si navíc uvědomují, že situace je příliš vážná na to, aby záleželo na pravdě. Winston Churchill (1874–1965) sice o vině Rusů nepochybuje, veřejně však ujišťuje, že nehodlá věřit žádnému německému vyšetřování.

Přestože už v roce 1944 dodává Britům agent Ron Jeffery (1917–2002) zprávu i s důkazy, ti ji ignorují a Jefferyho odklidí stranou.

Také Američané nechají zmizet veškeré zprávy o masakru vypracované plukovníkem Johnem van Vlietem (1914–2000) a později potvrzené diplomatem Georgem Earlem (1890-1974). Nechtějí si to se Stalinem v závěru války rozházet.

Ruská kamuflážní akce pokračuje i po válce. Donutí několik německých zajatců k přiznání, že se podíleli na pohřbívání zavražděných v Katyni. Na příkaz šéfa KGB Alexandra Šelepina (1918–1994) jsou zničeny téměř zbývající dokumenty.

V celém východním bloku je téma Katyň cenzurováno a v samotném Polsku jde o tabu, jehož porušení se tvrdě trestá.

Popravu až 25 700 Poláků, kterou nařídil Lavrentij Berija (1899–1953) a osobně schválil Stalin, Rusové přiznají až po roce 1989. A to ještě velmi neochotně.