„Skloň svou hlavu, spal modly, kterým ses kořil! A vzývej nyní, co jsi před tím pálil!“ zvolá remešský biskup Remigius během křtu franského krále Chlodvíka I. v roce 496 n. l. Náhle podle legendy všichni přítomní oněmí úžasem.

Přiletí prý totiž nebeská bytost v podobě holubice a předá biskupovi ampulku se svěceným olejem.

Rituál pomazání olejem ze svaté ampule se proto opakuje téměř při všech korunovacích francouzských monarchů. A že jich je! Na místě kostela zničeného požárem se zřejmě v roce 1211 začne stavět mohutná katedrála Notre-Dame a její tradiční korunovační chrám se stane jedním z nejkrásnějších výtvorů francouzské gotiky a evropské sakrální architektury.

Jeden z kněží prý už při pohledu na výkopové práce zvolá: „ Kdyby tito stavitelé věřili, že svět dojde svého konce, nezvedali by k nebi takové stavby a nehloubili by základy tak hluboko do útrob země!“

Koruny pro krále

Za svou dlouhou historii se katedrála stane svědkem korunovace celkem 25 francouzských panovníků. A to počínaje Ludvíkem VIII. (1187–1226) v roce 1223, kdy ještě stavba není ani dokončena, až po Karla X. (1757–1836) v roce 1825.

Za francouzského krále je zde oficiálně prohlášen i Karel VII. (1403–1461), jehož přivede před oltářní stupně v roce 1429 Johanka z Arku (1412–1431).

Válečnému peklu neunikne

Impozantní katedrála ale v průběhu staletí musí čelit mnoha nesnázím. V roce 1421 plameny požáru výrazně poškodí její střechu. A další pohroma na ni čeká v průběhu první světové války. Tehdy ji i celé město zasáhne dělostřelecké bombardování německé armády.

Není divu – Notre-Dame už od svého vybudování ztělesňuje identitu celé Francie, a tak je lákavým cílem pro její nepřátele.

Musí žít!

Katedrálu sice Němci poničí, ale její konstrukce útoky vydrží. Když se po válce rozhoduje o tom, zda ponechat stavbu poškozenou jako důkaz barbarství agresora, všichni, kteří v Remeši odstraňují škody a snaží se znovu pozvednout město, jednoznačně prohlásí: „Ne, katedrála musí žít!“