Japonsko po druhé světové válce jako by odevzdalo část své hrdosti do rukou nepřítele. Kapitulace ho zavazuje k rozpuštění armády a z kdysi pyšného národa se stává levicové společenství pacifistů a pěstitelů bonsají. Tak to vidí Jukio Mišima, přezdívaný japonský Hemingway. Muž, kterého samurajské ideály ušlechtilé smrti a oddanosti inspirují natolik, že obviní ze zrady samotného císaře.

Takto příběh skončí: Na jednom balkónu, s jedním mužem a jedním projevem k tisícovému davu. Projevem, v němž vybízí k opuštění stanov, k nimž bylo japonsko po válce přinuceno. K odmítnutí nové slabošské ústavy a k svržení císaře Hirohita (1901-1989), který zradil japonský lid, jeho historii i kulturní dědictví. Mává rukama, tváře mu planou. Muži dole ho dobře znají – je to Kimitake Hiraoka (1925-1970), známější jako Jukio Mišima. Spisovatel, básník, dramatik a herec, autor desítek novel, povídek a divadelních her, třikrát nominovaný na Nobelovu cenu za literaturu. A už za chvíli zemře.

Psaní je slabošské

Zárodky Kimitakeho pozdějšího smýšlení se rodí už v ranném věku. Jeho babička, aristokratka, jejíž původ sahá až k prvnímu šógunovi éry Edo (poslední období feudální vlády trvající od roku 1603 do roku 1867), chlapce odebere rodičům a drží ho u sebe až do jeho 12 let. Nesmí se stýkat s jinými hochy, ani chodit ven, jedinou společností jsou mu jeho sestřenice. Když se vzpouzí, babičku zachvacuje vztek a odpor mu účinně vyhání z hlavy. Zpátky k rodičům se vrací hubený a neduživý hoch se zájmem o psaní, což jeho otec, který si potrpí na disciplínu, radikálně odmítá. Namísto syna, na něhož by mohl být pyšný, vidí jen slabocha se zženštilými zájmy. Rozhodne se ho tedy zocelit, roztrhá chlapci rukopisy a vystrčí ho z nádražního perónu drže mu obličej pár milimetrů od projíždějícího vlaku. Rodičovské vřelosti si Kimitake užije až-až.

Život v protikladech

Své vášně se však nevzdá a nadále píše potají. Aby se vyhnul posměchu a šikaně ze strany spolužáků, vzniká pseudonym Jukio Mišima. Jak dospívá v muže, jeho duše je plná protikladů. Na jednu stranu obdivuje heroické ideály samurajské služby (ačkoliv se jedná o podobnou idealizaci jako v případě středověkých rytířů), na druhou se vyhne odvodu do druhé světové války. Bere si pohlednou manželku, má s ní dvě děti a šíří kolem sebe auru příkladného manžela, ale během příprav svého slavného románu Zakázané barvy vymetá všechny gaybary v Tokiu. A skrze své hry, básně a knihy stále cosi hledá.

Cestou samurajů

Co hledá, nachází po třicátém roku svého života. Tou dobou píše oceňovaný román Zvuk vln, žije v přepychovém domě ve viktoriánském stylu a obléká se a jí jako západní gentleman. Mantrou se mu stává tělesné cvičení a šermířské umění samurajů, kendó a jeho názory zvolna krystalizují. Fascinuje ho idea hrdinské sebevraždy, která se tak liší od zoufalého činu, jak ji vidí na západě. Často se nechává slyšet, že kolem sebe v japonské společnosti cítí prázdnotu. „Čím více se vracím k tradicím, tím lepší je můj charakter. Duše japonská byla omráčena vlivem západu, od něhož se naučila jen hanbu a duševní choroby. Převládly především ženské hodnoty, zatímco ty mužské jsme museli ukrýt, abychom chránili sami sebe.“

Seppuku a zkažený komplot

Svým názorům dá plný průchod 25. listopadu 1970 spolu se čtyřmi žáky z milice Tatenokai, kterou sám zakládá a rekrutuje z univerzitních studentů nezkažených levicovým smýšlením, jimž pak vštipuje umění boje a hodnoty kodexu bušidó. Plamenný projev, který pronese na balkóně Východního velitelství japonských obranných sil, se však mine účinkem, vojáci ho vypískají. Vrátí se tedy dovnitř, kde předtím spolu s žáky svázal důstojníka, a vrazí si do břicha nůž v rituální sebevraždě seppuku. Jeho žáku, který má mistra následně setnout úderem katany, coby sekundant kaishakunin, se však třesou ruce a úder dvakrát zkazí. Jukio Mišima tak umírá ve velkých mukách smrtí, která je alespoň v jeho vlastních očích hrdinskou. Zůstává po něm rozsáhlý literární odkaz, ale jeho záměr navrátit Japonsku ideály vysněného věku se už nenaplní.