„A teď pozor, trochu to píchne,“ říká konejšivým hlasem muž v bílém plášti vystrašenému klučinovi s popelavě bledou tváří těsně před tím, než mu ostrým skalpelem rozřízne paži. Vítejte v lékařské ordinaci ještě před dvěma stoletími.

Pouštění žilou, heroin proti kašli, tasemnice na hubnutí. Léčení lidských neduhů probíhalo v minulosti opravdu nejrůznějšími způsoby. A lékaři při nich občas tápali hodně slepými uličkami.

Ta krev musí pryč!

Lék: pouštění žilou

K čemu se používal: k léčbě či prevenci před řadou nemocí, od bolesti hlavy, záchvatů až po mor

Je jednou z nejstarších medicínských praktik. Od dob starověkého Řecka, Egypta či Mezopotámie ji felčaři používali, když svým pacientům „ulevovali“ od jejich zdravotních trablů. Pouštění žilou a pokles množství krve v oběhu měli za všestranný způsob léčby. Její základy jsou postaveny na starověké lékařské teorii, která řadí krev do systému tzv. čtyř základních tělesných šťáv, jejichž rovnováha byla podmínkou zdraví. Léčit neduhy „pomáhala“ nevzdělaným dělníkům stejně jako učeným státníkům a její provádění nebylo zdaleka jen doménou lékařů, ale také lazebníků a podomních pouštěčů žilou – baňkařů, pojmenovaných podle upouštění krve do baněk. Přesné místo odběru krve pak určoval charakter nemoci. Krvácení z nosu kupříkladu znamenalo vypouštění krve z podkolenní jamky. Hustá černá krev se podle tehdejších lékařských pouček měla nechat odtékat do té doby, než se stala světlejší a řidší. Pak teprve byl pacient zbaven škodlivých látek. Výjimkou pak nebyly ani preventivní procedury podstupované zdravými důvěřivci minimálně alespoň jednou do roka.

Rychlá smrt

Své největší slávy dosáhlo pouštění žilou v dobách morových epidemií, kdy měli lékaři za to, že krví odchází z těla nemoc. Řezání morových hlíz však jen urychlovalo předčasný konec a vytékající infekční krev jen dál šířila nemoc. Byli však i tací, kteří nečekali na naordinování krvavé metody lékaři a sami si o ni řekli. Jedním z nich byl i první americký prezident George Washington (1732–1799), který pouhých 24 hodin před svým skonem v prosinci 1799 požádal o pouštění žilou, v naději, že tak utlumí velké bolesti uvnitř svého krku. Během amatérského zákroku však ztratil více než čtvrt litru krve. Úbytek drahocenné tělní tekutiny pak navýšili další lékaři, kteří hlavě USA popustili žilou během následujících osmi hodin ještě čtyřikrát. Washington tak dohromady přišel o více než 1,5 litru krve. Však také jeden z jeho lékařů, James Craik (1730–1814), vyjádřil bezprostředně po jeho smrti domněnku, že k úmrtí pacienta přispěla i ztráta krve. Od letité lékařské praktiky se medicína definitivně odklonila až s koncem 19. století.

Heroinem proti kašli

Lék: heroin

K čemu se používal: proti kašli, dýchacím potížím a na utišení bolesti

Píše se rok 1874, když se britskému chemikovi Charlesi Alderu Wrightovi (1844–1894), zkoumajícímu reakce morfinu s různými kyselinami v naději, že tak přijde na jeho nenávykovou náhražku, podaří poprvé syntetizovat heroin. Budoucího strašáka lidstva přivede na svět několikahodinovým vařením bezvodého morfinu s acetanhydridem, čímž získá silněji působící acetylovanou formu morfinu, dnes nazývanou diacetylmorfin. Na své zařazení do kategorie léčiv si však tenhle polysyntetický opioid musí počkat až do roku 1897, kdy jej jako medikament přivede na svět německý chemik a objevitel aspirinu Felix Hoffmann (1868–1946) z německé farmaceutické společnosti Bayer v Elberfeldu. Ta se chopí příležitosti a od roku 1898 začíná nový „lék“ prodávat jako nenávykovou náhražku morfinu, pomocníka při dýchacích potížích a také jako dětskou medicínu proti kašli. S koncem 19. století tak lékárny zaplavují lahvičky s názvem Heroin, podle německého heroisch – hrdinský, silný. Dlouhých 12 let rozšiřuje droga nachlazeným dětem obzory, než se přijde na to, že se heroin podobně jako jiné opiáty v játrech metabolizuje na morfin. A co víc, že je ještě silnější a návykovější. Šokující objev ukončuje jeho legální prodej, stejně jako dobrou pověst společnosti Bayer.

Rtuť na všechno

Lék: rtuť

K čemu se používal: k léčbě mnoha zdravotních obtíží, od kožních problémů po syfilidu

Ve starých spisech uctívaná „královna kovů“ fascinovala dlouhá léta nejen alchymisty. Zatímco dnes nám pomáhá určovat výši či níži okolní teploty, v minulosti byla pro lékaře vítaným pomocníkem při léčbě prakticky čehokoliv. Doklady o rtuti jako léčebném prostředku pocházejí již z doby 1 500 let př. n. l. a stopy po ní objevili archeologové i na egyptských mumiích (Egypťané rtuť používali při balzamování jako podklad očních víček). Ve středověku se pak používala k řešení celé řady zdravotních obtíží, od kožních problémů přes svízele s menstruací až po poruchy trávení. A pokud byste v 16. století dostali syfilidu, pravděpodobně by vám lékař naordinoval rtuť. Způsob léčby rychle se šířící pohlavní nemoci byl však pro pacienty stejně krutý jako choroba sama. Nemocní nebožáci si tekuté přípravky se rtutí vtírali do kůže nebo vdechovali výpary z mísy plné horké rtuti. Není divu, že otrav silně toxickou látkou přibývalo. Lidé si stěžovali na bolest na hrudi, plicní a srdeční problémy, kašel, třes, svalové křeče, halucinace a sebevražedné tendence. Hrdlo, jazyk i horní patro měli často plné boláků. Čelisti jim otékaly, zuby a vlasy vypadávaly.

Živá dieta

Lék: tasemnice

K čemu se používal: k redukci váhy

Otázka, jak zhubnout bez práce, trápí lidstvo snad ještě více než tajemství smyslu života a nekonečného vesmíru. Na začátku 20. století bylo jednou z populárních metod, slibující míry 90–60–90, spolykání boubelí (vývojové stadium) tasemnic z hovězího masa nejčastěji v podobě pilulek. Jakmile parazit ve střevě dospěl, začal pohlcovat přijaté jídlo, což skutečně vedlo ke ztrátě váhy, ale také k průjmům a zvracení. Poté, co člověk přišel o vysněný počet kilogramů, do sebe hodil antiparazitickou pilulku, která, pokud měl štěstí, tasemnici usmrtila a ta se pak vyloučila z těla přirozenou cestou, což často vedlo k břišním a rektálním komplikacím. Takovouto procedurou prošla například i slavná operní pěvkyně Maria Callasová (1923–1977), které prý parazit pomohl ke ztrátě 30 přebytečných kil. Zdánlivě jednoduchá metoda však v sobě skrývala mnohá úskalí. Přítomnost tasemnice v těle totiž znamenala hrozbu celé řady zdravotních komplikací. Od bolestí hlavy, očních problémů, meningitidy, epilepsie až po demenci. Přesto se i v současné době najdou takoví šílenci, kteří si tasemnici ve víře rychlé ztráty kil do těla dobrovolně nasadí.