Izraelští pozorovatelé na vrcholku Hermonu najednou zbystřili. Je právě 13.45 a píše se 6. října 1973. Syrští vojáci odstraňují maskovací sítě z děl rozmístěných na „purpurové linii“!
O deset minut později už se na izraelské pozice po celé délce Severní fronty snese granátový déšť…
Troufalost, jakou v bleskové válce Izrael převálcoval arabskou koalici, měla být velmi brzy potrestána. Konflikt, který všechny strany naprosto vyčerpal a který trval pouhých 20 dní, nese v Egyptě název říjnová válka.
V muslimském světě je pak obecně známý jako ramadánová válka a do kronik Izraele se zapsal jako jomkipurská válka neboli válka ze dne smíření.
Tenká purpurová linie
Soutěsky Golanských výšin nepředstavují příliš dobrý terén pro operace tankových jednotek, ovšem skýtají téměř dokonalý terén pro přípravu léček.
Právě na Golanech měli Izraelci rozmístěny jednotky tak, aby mohli kontrolovat pohyb nepřítele a v případě potřeby okamžitě jakýkoliv útok odrazit. Ne nadarmo se říká golanské dominantě – štítu hory Hermon – „oči pozorovatele“.
Právě tato barikáda měla být brzy napadena a podle sebevědomých plánů syrské armády měla být oblast Golanských výšin dobyta během 36 hodin.
Vojenská rozvědka tuší
Šéfové vojenské rozvědky odmítají náznakům, že nepřítel chystá válku, věřit. V noci z 5. na 6. října se ale situace radikálně změní.
„Navečer Egypťané a Syřané zaútočí,“ probudí v noci telefonát vojenského atašé izraelské předsedkyně vlády Goldy Meirové (1898–1978).
Znepokojující informace pocházela od šéfa tajné služby, generála Cvi Zamira (*1925), který se v Londýně setkal s izraelským špionem číslo jedna – Ašrafem Marvanem.
Velitel generálního štábu okamžitě nařídil provést mobilizaci a navrhl generálovi Mošemu Dajanovi (1915–1981) provést preventivní úder. „V žádném případě! Izrael nesmí být agresorem,“ dostane se veliteli generálního štábu odpovědi.
Válečné pokání
Většina obyvatel do poslední chvíle netušila, co se děje. V Izraeli právě probíhal svátek Jom kipur – den „očisty od hříchu“. Většina Izraelců byla tedy doma a pozorovací stanoviště na syrské hranici zůstala s minimálními osádkami.
Jenže krátce před 14. hodinou poklidné pokání přerušil ohlušující a naléhavý křik sirén. „To vypadá jako válka,“ vyhrkla ze sebe tajemnice Goldy Meirové, když se premiérka snažila zjistit, co se to děje. „To by nám ještě scházelo! Budou toho litovat!“ zhodnotila Meirová nakonec celou situaci.
Útok na dvou frontách
V počátečním šoku to ale vypadalo, že to bude Izrael, který spolkne hořkou pilulku. Egypt po zkušenostech ze šestidenní války nezahálel a udeřil ničivou silou.
200 stíhacích bombardérů zahájilo nálety na dělostřelecké baterie, sklady a vojenská letiště na Sinaji. Během jediné hodiny pak 2000 děl a minometů vypálilo 100 000 projektilů. Ve 14.20 přeplulo 4000 elitních egyptských vojáků na člunech Suezský kanál.
S přibývajícími hodinami se počet egyptských vojáků překonavších Suezský kanál enormně zvyšoval.
Syrská vojska si zase brousila zuby na oblast Golanské výšiny, kde zaútočila s 1200 tanky T-55. Bránící se Izraelci se svými 170 tanky stáli proti více než sedminásobné přesile!
Záblesk naděje
Moše Dajan byl zdrcený a ve sledu událostí dokonce předpověděl „třetí zničení chrámu“. Štěstěna se ale obrátila na izraelskou stranu a jednotky Izraele získaly kontrolu nad výšinami.
Dokonce se jim podařil průlom na syrské území a dostaly svá děla na dostřel Damašku. Na Sinaji byla ale situace horší, židovskému státu chyběly prostředky.
13. října USA vytvořily letecký most, jehož prostřednictvím dodaly Izraeli tolik potřebné zásoby a munici a židovský stát dostal situaci opět pod kontrolu. 23. října Sýrie kapitulovala a žádala o mír, o den později došlo k zastavení palby na všech frontách.
