„Uznávám vás za svého nástupce,“ prohlašuje těžce raněný francouzský král Jindřich III. na smrtelném loži. Pohlédne do očí kdysi nenáviděnému Jindřichovi Navarrskému. Ten konečně zakusí zadostiučinění. Zdá se, že královskou korunu už má na dosah…
Jindřich IV. Navarrský (1553–1610) z rodu Bourbonů nemá se cestu ke královské koruně jednoduchou. Musí si ji vybojovat a kvůli ní přestoupí na katolickou víru. Stává se tak 25. července 1593 v opatství Saint-Denis severně od Paříže.
Přichází do bran opatství, kde se ho Renaud de Baune (1527–1606), arcibiskup z Bourges, ptá: „Kdo jste?“ „Jsem král,“ odpovídá Jindřich. „Na co se ptáš?“ „Chcete-li mne přijmout do lůna katolické církve, apoštolské a římské,“ prohlásí panovník.
Poklekne a přísahá, že zemře jako věrný katolík. Arcibiskup mu dá rozhřešení a král mu pokorně políbí prsten. Přijetí ztracené kacířské ovečky mezi katolíky je u konce.
Neodmítne ani ďábla
Nyní už nic nebrání tomu, aby konečně mohl uskutečnit svůj dávný sen a vsadil si na hlavu diadém francouzských králů. Nejraději by tak učinil v Remeši, tradičním korunovačním městě, jenže to je pro katolické fanatiky příliš velké sousto.
Muže, který ještě před pár měsíci pro ně představoval arcikacíře, sem nevpustí. Za žádnou cenu! Remeš je stále baštou katolíků. Jindřich se proto rozhodne přijmout korunu v katedrále v Chartres jihozápadně od Paříže.
K jeho korunovaci je navíc zapotřebí souhlasu papeže. Klement VIII. (1536–1605) váhá. Bojí se, co na to řekne mocné katolické Španělsko. Žádá proto souhlas francouzských biskupů. Pro jistotu. Celkem 118 ze 141 biskupů s obřadem souhlasí.
Proti je pouhých 23! Jindřich IV. slaví vítězství. „Vaše Svatost by neměla odmítnout ani dábla, chce-li přijmout naši víru,“ přesvědčují navíc Svatého otce Jindřichovi příznivci.
Olej pro vzácné chvíle
Velkolepý obřad je naplánován na neděli 27. února 1594. „Sjelo se neuvěřitelné množství věrných poddaných. Někteří přijeli z Paříže v kočáře, jiní v nosítkách nebo na koni,“ líčí očitý svědek. Král Jindřich IV. vystupuje sebevědomě.
Po přísaze loajality Francouzům a církvi je pomazán údajně zázračným olejem, který vyléčil samotného svatého Martina (316/317–397).
Arcibiskup z Chartres, Nicolas de Thou (1528–1598), tuto vzácnost prý uchovává v ampulce a používá jenom při těch nejvzácnějších příležitostech. Jedna z nich právě nastává. Jindřichovi klade na hlavu korunu.
Lesk potvrdí hudba
Obřadu pod baldachýnem s radostným napětím přihlíží nejenom Jindřichova manželka Markéta, ale i králova milenka Gabrielle d´Estrées (1573–1599). Její bříško se začíná povážlivě kulatit. Očekává královského levobočka.
Dělá si naděje, že by mohla po Jindřichově boku vystřídat jeho choť. Málem se jí to i povede. Král se sice s Markétou nakonec rozvede, ale Gabriela umírá dřív, než k jejímu sňatku dojde… Po slavnostním ceremoniálu se rozezní trubači.
Lesk celé události dodává hudba královské komory, která se skládá z deseti zpěváků a dvou dětí. Tklivé tóny vyluzují hráči na flétny, loutny a 22členná skupina violistů.
Venku před katedrálou už jsou připraveny vojenské orchestry s trubkami, pozouny, hobojem, píšťalami a bubny. Bujará oslava začíná.
