Zatímco mohutné útoky vstříc nepřátelským kulometům si prakticky vždy vyžádaly velké množství mrtvých, nesmírně obětavé akce mladých statečných úderníků ze skvěle vycvičených jednotek znamenaly zisk území za podstatně snesitelnějších ztrát.

Vznik této vskutku revoluční jednotky připisujeme roku 1917. Krutá první světová válka byla tou dobou v plném proudu a mezi bojujícími státy Dohody byla již dva roky také Itálie, která se odtrhla od Trojspolku.

Úderné jednotky byly naprostou novinkou, kterou začali jako první využívat Němci a Rakušané v podobě oddílů Sturmtruppen. Tyto jednotky schopné proniknout do nepřátelských zákopů s cílem tato postavení prorazit byly sestavené z ostřílených frontových vojáků a v boji se naprosto osvědčily.

Právě u nich se zřejmě nechal inspirovat kapitán Giuseppe Bassi, když se pustil do realizace jednotek zvaných Arditi.

Výbava do boje

Tito muži měli specifickou výzbroj vhodnou ke zdolávání nepřátelských postavení. Do útoku si nesli až 30 ručních granátů, dále odlehčenou verzi pušky vycházející ze standardní pěchotní zbraně a nakonec útočný nůž zvaný pugnale.

Výzbroj vycházela z potřeby vojáků účinně likvidovat nepřítele v kontaktním boji.

Úderníci v akci

Úspěch, či neúspěch akce těchto jednotek závisel na mnoha faktorech od rychlosti až po zachování momentu překvapení. Samotnému zahájení útoku většinou předcházela dělostřelecká palba, která nutila nepřátelské vojáky odhalit své pozice.

Za stálého zasypávání nepřítele dělostřeleckými granáty se pak vojáci Arditi krytí kulomety přesunuli k první zákopové linii, před kterou dali dělostřelcům signál k posunutí palby na vzdálenější druhou linii.

Italští úderníci následně naházeli granáty na nepřátelský zákop, aby udrželi nepřítele zalezlého v dírách v domnění, že dělostřelecký útok stále pokračuje. A pak zákop obsadili. V případě úspěchu u prvního zákopu se akce obvykle opakovala u druhého zákopu a tak pořád dál.

Často se navíc bojovalo na nože.

Výjimečné zacházení pro výjimečné muže

Armáda v mnoha směrech zohledňovala fakt, že bojovníci jednotky Arditi byli nasazováni do nejtěžších akcí a trpěli vysokými ztrátami. Proto dostávali lepší stravu, bydlení a také byli osvobozeni od ,,zákopového života“, který je dodnes symbolem utrpení první světové války.

Kromě samotných akcí při obsazování zákopů či průzkumných misích byli muži této jednotky navíc nepřiměřeně ohroženi také při nepřátelských protiútocích. Přes veškerou vytrénovanost, silnou morálku a sebevědomí byli tito bojovníci především ofenzivního zaměření, čemuž odpovídal jak výcvik a výbava, tak také zaměření jejich velitelů.

Pokud se tedy italští úderníci dostali do této prekérní situace, byli nuceni se spolehnout na řadovou italskou pěchotu.

Po pravé ruce Il duceho

Když první světová válka skončila, byly jednotky Arditi rozpuštěny. Mnoho veteránů z řad bývalých úderníků začalo v poválečné Itálii podporovat extrémní pravici a Benita Mussoliniho (1883–1945). Také hojně vstupovali do polovojenských jednotek AWOL, kde tvořili silné a obávané jádro, nezřídka se uchylující k násilí zejména při potyčkách s místními komunisty.

Když vypukla druhá světová válka, byly jednotky Arditi opět obnoveny, a přestože už jejich kvality a smysl zdaleka nedosahovaly významnosti jako v první světové válce, připisovala jim fašistická propaganda stejný význam jako za velké války.