Pohraniční hvozdy mezi Lužičany a Knovízany na našem území střeží v pravěku hradiště obou kultur. I když hospodaří podobně, nevycházejí spolu dobře. „Na ně! Zabte je!“ dodávají si odvahu do boje Knovízané.

V bitce padne několik Lužičanů, z dalších se stávají zajatci a oběti rituálních obřadů. Knovízský muž se snaží ostrým nástrojem odseknout úpon šlachy od lidské kosti. Nakonec kost ještě rozbije.

Podobně opracované a někdy i opálené kosti nejsou v nálezech lidí knovízské kultury výjimkou. Třeba jedna jáma z Čachovic (dnes zaniklá obec v okrese Chomutov) obsahuje 12 lebek mladých žen a mužů.

Podle současného historika Tomáše Velímského jde o svědectví rituálního kanibalismu.

Chtějí hlavně hlavy

Knovízští usedlíci někdy neváhají ani rozbít oběti spodní čelist, celý obličej i mozkovnu. Proč své sousedy tak nenávidí? Jedná se samozřejmě o konkurenci, která jim bere jejich zdroje obživy. To ale možná není hlavní důvod vzájemné nevraživosti.

Obě kultury se totiž liší také pohřebními rituály, a tak příčinou sporů mohou být odlišnosti v tehdejším pohanském náboženství. Hlavy nepřátel se v něm stávají rituální obětí. Možná ale překvapí, že podobné praktiky zkoušejí mnohem později křesťané.

Důkazy o tom pocházejí z první křížové výpravy, kdy si roku 1098 evropští bojovníci také dopřávají jako rituální oběť hlavy nepřátel.

Když zabíjí hlad…

Ve středověké Evropě dochází ke krutým hladomorům, které se stávají častou příčinou kanibalismu. „Zuřivý hlad způsobil, že lidé pojídali lidské maso. Pocestní byli odvlékáni silnějšími lidmi, než byli sami, byly jim usekány údy, upečeny na ohni a pozřeny.

Mnoho lidí, kteří se ubírali z jednoho místa na druhé, aby unikli hladu a našli i cestou pohostinný krov, bylo v noci zamordováno a posloužili za potravu těm, kdo je pohostinně přijali,“ líčí v letech 1032‒1034 francouzský mnich a kronikář Rodulfus Glaber (985‒1047).

U nás se zmiňují kanibalské praktiky během hladomoru roku 1282 a potom na přelomu let 1316/1317.