Zástup několika set zajatců kráčí k nákladním automobilům. Muži se vyšplhají na korbu a pak kolona opouští zajatecký tábor. Nejspíš jde o repatriaci. Možná konečně sovětským vojákům dochází, že nepřátelé jsou Němci a ne Poláci.
A protože se nikdo nevrátí – co jiného než cesta na svobodu by to mělo být? Pak auta minou ceduli s nápisem Katyně a zabočí do lesa.
Na vozech je ale kromě zajatých důstojníků i žena. „Neboj, Janino, dobře to dopadne,“ utěšuje ji jeden z pilotů. „Nebojím se, jsem důstojník stejně jako ty!“ Ale silná slova strach nezastaví.
Automobily zastaví uprostřed lesa a zajatci jsou odváděni k jamám. Copak asi leží na dně? Žena na to raději ani nemyslí. „Víš, že dneska mám narozeniny?“ pošeptá kolegovi poslední slova. Ale všechno nejlepší jí už nikdo nepopřeje.
Janina Anotnina Lewandowska (1908–1940) totiž na dně jámy spatří mrtvá těla. Tehdy jí před očima proběhne celý život.
Místo mikrofonu knipl
Narodí se do důstojnické rodiny. Její tatínek, generál Józef Dowbor-Muśnicki (1867–1937), bojuje v carské armádě, ale po bolševickém převratu se nepřidá ani na jednu stranu a vrátí se do Polska.
Vybuduje polskou armádu, která se poté může postavit bolševikům během polsko-ruské války. Krátce poté odchází do výslužby. Ale vojenská přísnost ho neopouští. „Tatínku, chtěla bych být zpěvačkou,“ prohlásí malá Janina. Ale čeká ji strohé zamítnutí.
Teprve po letech tahle křivda vyprchá s poznáním, že má slabý hlas. Brzy si ale najde nový koníček, když se střední školou navštíví letiště v Ławici: „Tatínku, budu lítat s kluzáky!“ Koníček se jí brzy stane velkou vášní.
Vystuduje vyšší pilotní školu a kurzy radiotelegrafie. V roce 1937 získá hodnost kadeta a o něco později i podporučíka v záloze. A nebojí se ničeho. Jako první žena v Evropě skočí padákem z výšky větší než 5 kilometrů.
Ve službách vlasti
Jenže do dobře našlápnuté kariéry vstoupí válka. Prvního září vpadnou do Polska Němci a jen o pár dní později z druhé strany sovětská vojska na základě paktu Ribbentrop-Molotov. Není kam ustoupit.
Janina se okamžitě hlásí do služby a vzlétá do vzduchu, aby bojovala proti nepřátelským stíhačkám. I když je to marný boj. V druhé půlce září je sestřelena. Ze zasaženého letadla vyskočí padákem, ale vítr ji odnese na území, které okupují Sověti.
Nezbývá jí než zvednout ruce nad hlavu, odevzdat zbraně a nechat se transportovat do zajateckého tábora. Kolegové ji znají, ale její skutečný původ nikdo neprozradí.
Dceru protisovětského generála by nečekalo nejspíš nic dobrého. „Drží se statečně,“ dochovají se svědectví ostatních. Ale ani odvaha nestačí proti Rudé zlovůli. Lewandowska je zastřelena stejně jako dalších přibližně 20 000 Poláků.
Cesta domů
Když v roce 1943 najdou Němci pozůstatky tohoto strašlivého masakru, nikdo jim moc nevěří.
Když proto z masového hrobu vytáhne dánský patolog Helge Tramsen (1910–1979) ženskou lebku, nechají si to nacisté pro sebe, aby nenarušovali už tak vachrlatou věrohodnost zpráv.
„Věznitelé jí omotali kolem hlavy nějaký pytel, ruce spoutali provazem za zády,“ prozrazuje Tramsen na základě nálezu poslední vteřiny jejího života.
Lebka je pečlivě uschována, aby se nedostala do rukou NKVD, a teprve v devadesátých letech dojde k odhalení totožnosti. Lewandowska je povýšena in memoriam do hodnosti poručíka a pohřbena se všemi poctami.
