Cesty do kosmu provázelo několik katastrof, které měly fatální následky nejen pro samotné posádky, ale i pro celý kosmický program. Na vině byly technické nedostatky, ale také podcenění situace. Jaké nejhorší tragédie se staly v rámci vesmírných programů?

Apollo 1

Kdy: 27. ledna 1967

Země: Spojené státy americké

Posádka: Virgil Grissom, Edward White, Roger Chaffee

Co se stalo: Během simulace startu došlo kvůli zkratu ke vzplanutí kabiny. Během testu uhořeli tři astronauti.

V 70. letech začal neoficiální boj o Měsíc mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Zřejmě proto se obě strany snažily co nejrychleji sestrojit vesmírnou loď, která by lidskou posádku k Měsíci přiblížila.

O to se měla postarat raketa Apollo 1, první raketa amerického lunárního programu. Na kosmodrom byla loď dodána už v srpnu 1966, potýkala se ale od počátku s mnoha problémy, které vznikly během rychlé konstrukce.

Dodatečné opravy se tak dělaly na poslední chvíli. A to se nelíbilo ani posádce.

Nedotažená konstrukce

Astronauti se připravovali na svou vesmírnou výpravu na cvičných simulátorech. Když byla dodána upravená loď, v mnoha ohledech neodpovídala tréninkovému modulu a měla dost technických nedostatků. Zřejmě z toho důvodu se odmítal Virgil Grissom připravovat.

A věděl proč. Kabina byla přeplněná hořlavými materiály, nacházely se zde nechráněné kabely, spojené pouze izolační páskou, po kterých se šlapalo a třely se o sebe. Navíc byl vstupní průlez při případné evakuaci absolutně nevyhovující.

Nebezpečný kyslík

Loď měla dvojitý plášť, zřejmě proto měly i vstupní dveře stejnou konstrukci. Kvůli tomu se musel vnitřní díl otevírat do kabiny, druhý vně lodi. Navíc se ještě musel otevřít poklop v aerodynamickém krytu, který se na loď nasazoval během startu.

Při nucené evakuaci by celý proces trval 90 sekund. Ještě několik měsíců před tragédií proběhlo jednání mezi NASA a North American Aviation, která měla na starosti konstrukci lodí. NASA vznesla připomínky především kvůli hořlavému materiálu v kabině.

Rozbor vzduchu nic neprokázal

Dne 27. ledna 1967 nastal tolik očekávaný simulovaný start lodi a nácvik jejího nouzového opuštění. Při nástupu do kabiny ale posádka ucítila zvláštní zápach. Následná analýza ale neprokázala cokoli podezřelého.

Kabina byla poté natlakovaná čistým kyslíkem na 110 % atmosférického tlaku. O tom, že se blíží katastrofa, mohlo napovídat hlavně praskání statické elektřiny ve sluchátkách a časté rušení při komunikaci.

Požár na palubě!

Zhruba po třech hodinách se testování zastavilo a technici se snažili závadu na spojových linkách opravit. Během této doby ale došlo k prudkému poklesu napětí jednoho elektrického okruhu lodi. Po deseti sekundách se ozval křik Rogera Chaffeeho: „Požár!

Máme požár na palubě.“ Ve stejnou dobu se zbylí dva astronauti pokusili otevřít vstupní průlez, zatímco Chaffee udržoval komunikaci. O minutu později se ale spojení přerušilo.

Tlak v lodi dosahoval 200–275 % toho atmosférického, bylo tedy nemožné otevřít poklop do kabiny.

Tragédií k pokroku

Do lodi se technici dostali až po pěti minutách, všichni tři astronauti byli již mrtví. Příčinou smrti nebyly popáleniny, ale udušení dýmem. Požár vznikl z poškozené izolace kabelu, který se nacházel poblíž vstupního otvoru.

Kvůli této tragédii byla přijata řada bezpečnostních opatření. Nejvýraznější z nich byla náhrada hořlavých materiálů za nehořlavé a změna v otevírání vstupního průlezu. Kabiny se dále tlakovaly směsí 60 % kyslíku a 40 % dusíku.

Sojuz 1

Kdy: 24. dubna 1967

Země: SSSR

Posádka: Vladimir Komarov

Co se stalo: Přistávací padák modulu se nešťastnou náhodou omotal kolem kabiny. Vladimir Komarov se stal prvním kosmonautem na světě, který zahynul při kosmickém letu.

Juraj Gagarin měl již několik let za sebou okružní let kolem Země, v dubnu 1967 se připravoval start rakety Sojuz 1 s jiným astronautem na palubě, Vladimirem Komarovem.

Stejně jako u americké posádky Apollo 1 se ale kvůli spěchu objevovaly potíže s konstrukcí lodi. Na rozdíl od jiných tehdejších letů s lidskou posádkou nebyl Sojuz nikdy úspěšně otestován, během všech předchozích testů se vyskytly problémy.

Boj o Měsíc

Po havárii Apolla 1 si chtěli Sověti zajistit prvenství i v boji o Měsíc. Rusové proto připravili smělý plán. Během jediného dne měly vzlétnout dvě nové kosmické lodi, Sojuz 1 a o pár hodin později Sojuz 2 s tříčlennou posádkou.

První loď se měla k druhé přiblížit a pevně se s ní spojit. Tato myšlenka ale ve skutečnosti nemohla být realizována – přechod kosmonautů z jedné rakety do druhé nebyl technicky možný.

Od začátku problémy

Když se Sojuz 1 dostal na oběžnou dráhu, hned se objevily první potíže. Nevyklopil se jeden ze dvou panelů slunečních článků, jelikož se zasekl v izolační látce. Baterie lodi proto dostávaly málo elektrické energie.

Navíc začala mít loď potíže se stabilizací, a především s orientací, která byla naprosto zásadní pro zážeh brzdicího motoru a úspěšný návrat z oběžné dráhy. Komarov se tak dostával do stále větších potíží a bylo rozhodnuto o jeho urychleném návratu na Zemi.

Nepomohla ani jeho zručnost

Komarov musel v té chvíli zvládnout neprocvičovaný postup, a to kombinaci ručního řízení a automatické navigace. Díky jeho klidu a technickému umu se mu podařilo loď stabilizovat a brzdicí motor zažehnout.

Vyskytla se ale ještě jedna zcela zásadní chyba, kterou Komarov nemohl ovlivnit.

Hlavní padák se kvůli problému s tlakovým senzorem nevysunul a záložní se při manuálním otevření zamotal tak nešťastně, že loď nekontrolovatelně padala k zemi rychlostí téměř 130 km/h. Po dopadu do orenburské stepi se kabina roztříštila a explodovala.

Zbytečná smrt?

Kontrola druhé lodi Sojuz 2, která nakonec neodstartovala, ukázalo se, že i ona měla stejný problém s padákem. Později konstruktéři dokonce odhalili, že ještě před startem měla loď kolem 200 konstrukčních chyb, které byly vládními představiteli přehlíženy.

A důvod? Závod o vesmír se Spojenými státy a prvenství v přistání na Měsíci. Původní cíle mise Sojuzu 1 a 2 byly později uskutečněny Sojuzem 4 a 5.

Sojuz 11

Kdy: 30. června 1971

Země: SSSR

Posádka: Geogij Dobrovolskij, Viktor Pacajev, Vladislav Volkov

Co se stalo: Při přistávání se předčasně otevřel větrací ventil. Udusili se tři sovětští kosmonauti.

Jak už napovídá název, Sojuz 11 byl v pořadí jedenáctým letem programu Sojuz. Cílem mise bylo setkání s první sovětskou orbitální stanicí Saljut 1, na které probíhala různá pozorování, měření a experimenty.

Vypuštění Sojuzu 11 bylo plánováno na 6. června 1971 z kosmodromu Bajkonur. Start proběhl bez problému, stejně jako první korekce dráhy a spojení se Saljutem následujícího dne.

Astronauti se tak stali prvními lidmi, kteří vstoupili na palubu Saljutu 1, předchozí mise totiž musela být předčasně ukončena.

Testování přístrojů

První dny posádka prověřovala a oživovala palubní systém stanice a napojila solární panely ze své lodi na elektrorozvodnou síť Saljutu 1, čímž se zvýšil příkon elektrické energie o 50 %.

Kosmonauti testovali gama teleskop ANNA, astronomický dalekohled ORION nebo aparaturu pro měření ionosféry ERA. Hodně času věnovali astronauti pozorováním a snímkováním zemského povrchu.

Požár na palubě

Ani tento vesmírný let se neobešel bez komplikací. Tou nejvážnější byl požár, který vypukl na palubě stanice po elektrickém zkratu. Astronauti ho sice uhasili, ale žádali o okamžitý nouzový návrat.

Nejprve jim řídicí středisko nevyhovělo, poté ale došli k závěru, že pobyt na stanici může být velice riskantní. Proto 29. června naložila posádka získané materiály, uzavřeli hermetický poklop a po 23 dnech pobytu ve vesmíru se loď odpojila od stanice.

Špatně zavřený otvor

Podle některých zdrojů zpozorovala posádka problémy s hermetickým uzavřením mezi pilotní kabinou a stanicí. V řídicím středisku uslyšeli velmi vzrušený hlas Vladislava Volkova: „Poklop není hermetický!

Co máme dělat?“ V kontrolním středisku astronauty uklidňovali, že se nemají čeho obávat. Kosmonauti znovu překontrolovali poklop a výstražná kontrolka zhasla. V řídicím středisku proto začali předčasně slavit.

Potvrzení zážehu brzdicího motoru bylo poslední hlášení, které se dostal na Zemi. Samotná loď sestupovala bez problému, proletěla atmosférou a na padácích dosedla do přesně stanovené oblasti na území Kazachstánu.

Pozdě na záchranu

Ani po přistání loď nereagovala, proto se ji technici rozhodli otevřít. Našli tam posádku bez známek života. Podle oficiální zprávy byl příčinou úmrtí prudký pokles tlaku vzduchu. Ten zaznamenaly přístroje zhruba 30 minut před vstupem do atmosféry.

Vakuum v kabině trvalo asi 11 minut, než se loď začala plnit vnější atmosférou. Kosmonauti ale neměli sebemenší šanci, už po 15 vteřinách upadli do bezvědomí. I přes rychlý zásah záchranářů se ale nepodařilo ani jednoho muže oživit.

Challenger

Kdy: 28. ledna 1986

Země: Spojené státy americké

Posádka: Francis Scobee, Gregory Jarvis, Ronald McNair, Ellison Onizuka, Judith Resniková, Michael Smith a Christa McAuliffeová.

Co se stalo: Krátce po startu vybuchla hlavní nádrž raketoplánu. Všech 7 astronautů zemřelo.

Challenger byl v pořadí druhý raketoplán NASA, vypuštěný na oběžnou dráhu Země. Jeho první mise začala 4. dubna 1983 a skončila 9. dubna 1983. Poté vykonal Challenger ještě osm vesmírných misí.

Původně byl konstruován pouze jako testovací stroj, určený k destrukčním zkouškám, NASA se ho ale rozhodla ještě ve fázi výroby přestavět na plnohodnotný raketoplán.

Nejvytíženější kosmický stroj

Po svém prvním vesmírném letu v roce 1983 se stal Challenger tažným koněm NASA a během let 1983–1984 vykonal 85 % všech raketoplánových misí. Při osudném startu vše probíhalo zdánlivě v pořádku.

Za 73 sekund se ale ozval výbuch a kabina padala rychlostí 330 km/h na hladinu Atlantiku. Podle NASA se nedochovaly žádné nahrávky z dramatického pádu a spojení s kabinou bylo přerušeno v okamžiku výbuchu.

Utajená nahrávka

Pět let po katastrofě se ale v americkém tisku objevil údajný přepis magnetofonového záznamu s nahrávkou hlasů z kabiny. Nepodařilo se ale ověřit, zda se jde o autentickou nahrávku, či se jedná o podvrh.

Inženýři NASA později zjistili, že příčinou exploze bylo selhání pryžového těsnění na jedné z pomocných raket. Pětatřicet metrů dlouhý ocelový válec motoru se odtrhl, ale horní návěs ho stále pevně přidržoval.

Válec se proto zabořil do odhazovací centrální nádrže pohonných hmot v místě, kde byla nádrž s kapalným kyslíkem.

Kapitán vše viděl

Kabina s posádkou se poté odtrhla od trupu raketoplánu, výbuch ji ale nezasáhl a astronauti ještě stále žili. Někteří členové posádky tak prožili dlouhé okamžiky pádu při plném vědomí.

Podle nalezených trosek zkoušel ještě pilot Michael Smith nahodit během této doby elektrické obvody. Posádce bylo jasné, že nemají žádnou šanci.

Vodní hladina, kam kabina dopadla, se kvůli vysoké rychlosti chovala jako beton a neexistovala žádná možnost, jak mohli astronauti přežít.

Zabiják mráz

Hlavním podezřelým viníkem se po dlouhém zkoumání stal silný mráz, který panoval během na noci na kosmodromu. Mohl tak zapříčinit nežádoucí ztuhnutí gumového těsnění, a také to, že speciální tmel ve spáře ztratil potřebnou elastičnost.

Horké plyny po zapálení motoru pak dokončily dílo zkázy, jelikož narušily těsnění i vnější tepelnou izolaci a způsobily tragickou nehodu.

Columbia

Kdy: 1. února 2003

Země: Spojené státy americké

Posádka: Rick Husband, William McCool, Michael Anderson, Laurel Clarková, David Brown, Kalpana Chawlaová a Ilan Ramon.

Co se stalo: Při přistávacím manévru selhal štít lodi, který se rozpadl. Všech 7 členů posádky zahynulo.

Raketoplán Columbia byl první lodí NASA, která byla vypuštěna na oběžnou dráhu. Jeho první mise trvala od 12. do 14. dubna 1981. Po dokončení výroby byl v březnu 1979 dopraven do Kennedyho vesmírného střediska na Floridě.

Během pozemních testů došlo k nehodě, při níž unikl dusík. Dva lidé zahynuli.

Rutinní přistání

Dne 1. února 2003 se posádka raketoplánu Columbia se vracela po 15 dnech z oběžné dráhy. Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží tragédie. Columbia vstoupila do atmosféry rychlostí 27 000 km/h, v té chvíli zbývalo k místu přistání 8228 km.

Po prudkém zbrzdění v hustých vrstvách atmosféry a po klouzavém sestupu měl raketoplán přistát na dráze v Kennedyho kosmickém středisku na Floridě.

Už po deseti minutách zaznamenalo řídicí středisko v Houstonu první výpadky údajů ze senzorů, měřících teplotu ve zpětném okruhu hydrauliky. Nebylo to však nic varovného.

Uvolněná dlaždice

Brzy ale bylo možné na obloze spatřit na zvláštní kondenzační stopu, kterou po sobě raketoplán zanechával. Podle svědků se od rakety oddělovaly menší, jasně zářící body. Jednalo se o keramické dlaždice, uvolněné z ochranného tepelného štítu. Tím začala destrukce tepelné izolační vrstvy levého křídla.

Utržené křídlo

Posádka neměla vůbec tušení, že jí odpadávají části křídla. Najednou se přerušilo rádiové spojení. Columbia se v té chvíli nacházela ve výši 63 kilometrů a klesala rychlostí přibližně 20 000 km/h.

Raketoplán se silně roztřásl, prudce se naklonil a převrátil se. Odtrhlo se totiž zničené levé křídlo a porušila se těsnost levého boku nákladového prostoru, odkud destrukce rychle postupovala dál po celé délce trupu.

Chyba při startu

Den před tragickou nehodou promítli experti NASA novinářům videozáznam z průběhu startu Columbie, který proběhl 16. ledna 2003. Bylo na něm vidět, jak se od hlavní nádrže odtrhl asi 50 cm velký kus tepelné izolace a narazil na spodní plochu levého křídla raketoplánu.

Izolace byla navíc obalena ledem, takže při střetu se spodní částí levého křídla mohla vážněji poškodit destičky ochranného tepelného štítu.

Předpověděl zkázu Nostradamus?

Podle některých mystiků katastrofu předpověděl slavný prorok Nostradamus v jednom ze svých proroctví: „V misi první modré hvězdy dítě ze Svaté země mezi sedmi zahyne.

Až bude loď sestupovat z nebeské oblohy, osamělou hvězdu zasypou trosky.“ První modrá hvězda tak může značit symbol člena posádky, prvního izraelského kosmonauta Ramona, přičemž součástí Izraele je „Svatá země“ neboli Palestina. A „Osamělá hvězda“ byla přezdívka užívaná pro Texas.