Pro běžného člověka je život ve vězení nepředstavitelný. Existují ale kriminály, které jsou velkým soustem i pro ty nejotrlejší zločince. Jak tyto věznice fungují? A v jakých vládnou dozorci či samotní trestanci?
Na světě existuje mnoho druhů vězení podlé míry ostrahy a zajištění bezpečnosti. Hlavním jeho úkolem patří náprava zločince a zpětné začlenění do společnosti.
Podmínky se ale velmi liší z hlediska zemí, kde se věznice nachází, přičemž nejhorší z nich se nachází v Latinské Americe a Africe. Nejsou výjimkou ale ani místa v západních zemích, kam byste nepustili ani úhlavního nepřítele.
Černý delfín (Rusko)
Ruská věznice Černý delfín představuje ze všech kriminálů to nejhorší na světě. Od roku 2000 ji obývají jen ti nejnebezpečnější zločinci z celého Ruska. Nejsou zde povoleny žádné návštěvy a neexistuje tady ani společná jídelna.
Místo se pyšní především tím, že díky speciálním opatřením odtud ještě nikdo neutekl. Jedinou možností dostat se z tohoto pekla, je podle mnohých hřbitov, který leží hned vedle.
Ti nejhorší z nejhorších
Černý delfín patří k nejstarším a největším ruským vězení, založené už za doby Kateřiny Veliké v 18. století.
Velká proměna nastala v roce 2000, kdy se sem začali umísťovat pouze odsouzení k doživotnímu trestu, a to především sérioví vrazi, maniaci a násilníci. V současné době si zde odpykává trest kolem 700 vězňů, kteří mají na svědomí asi 3500 životů.
Hlavním cílem je vězně co nejvíce izolovat od společnosti, i od ostatních trestanců.
Tvrdý vězeňský režim
Pro odsouzené zde panuje přísný systém kontroly. Vězni jsou pod kamerovým dohledem 24 hodin denně. Většinou sedí na cele 2-3 osoby, nachází se zde ale i samotky, které slouží pro obzvláště nebezpečné pachatele. Kriminálníci si ale neodpočinou.
Spí při prudkém světle a pouze hlavou ke dveřím. Mají dokonce zakázáno přikrývat si hlavu dekou. Během celého dne si také nesmí sednout ani na postel. Za celý den mají pouze hodinovou vycházku pod střechou, takže nevidí ani nebe.
Poslepu po věznici
Pokud dojde k nějakému prohřešku, vězni musí na povel zaujmout „polohu ku“ (předklonění a ruce za zády) a otevřít ústa do té doby, něž dozorce zavelí jinak.
V momentě, kdy je třeba vězně přesunout do jiné části budovy, se pohybují pouze se zavázanýma očima, sehnutí v pase a s rukama za zády, přičemž každého z nich doprovází tři dozorci a cvičený pes. Tím bachaři eliminují možnost útěku vězňů. Nemohou si tak totiž zapamatovat cestu.
La Sabaneta (Venezuela)
Největším problémem latinskoamerických věznic je celková přeplněnost. Venezuelskou La Sabaneta se řadí mezi nejhorší z nich a mnozí ji označují jako bránu do pekla. Kapacita činila asi 700 lidí, přičemž uvnitř se nacházelo 3500 pachatelů.
Vězení se také potýkalo se zoufalým nedostatkem pracovníků, takže mu vládly gangy, pro které bylo na denním pořádku násilí a vraždy. Věznice fungovala po celých 55 let až do svého uzavření v roce 2013.
Zbraně a drogy
V La Sabanetě byla katastrofální situace, především v počtu dozorců. Na 150 vězňů připadal pouze jeden. Proto se o chod věznice starali spíše samotní vězni a gangy. V roce 2012 situace vygradovala až k velkému povstání, kdy zde bylo zabito 591 vězňů.
O rok později provedla policie ve věznici zátah, při kterém zemřelo 16 vězňů. Při razii našli strážci zákona spoustu střelných zbraní, nábojů a tajný tunel, který sloužil jako skrýš pro marihuanu a kokain.
Špinavé cely a nemoci
Velkým problémem věznice byla velmi špatná hygiena. Trestanci se tísnili ve špinavých celách, kde si nemohli mnohokrát ani sednout. Vykonávání potřeby fungovalo prostřednictvím lahví nebo igelitových sáčků, které od nich občas vybrala stráž.
V takovém prostředí pak vězni trpěli mnoha závažnými nemocemi, jako AIDS nebo tuberkulózou.
Kemp 22 (Severní Korea)
Toto vězení v Severní Koreji se nachází na severovýchodě země v oblasti čínsko-ruského pohraničí. Nejedná se o typické vězení, kde jsou ti nejotrlejší zločinci, ale o místo určené pro politické vězně.
Jedná se v podstatě o novodobý koncentrační tábor, kde neexistují lidská práva a jsou drženi vězni s celými rodinami a dětmi. Funguje zde totiž pravidlo o dědičnosti viny, která platí až do třetího pokolení.
Žádná práva, pouze teror
Toto izolované vězení fungovalo už od roku 1965. Jeho velikost byla neuvěřitelná a pojmula až 50 000 vězňů. Ti tvořili nejen disidenti, ale také ženy a děti.
Jednalo se o celoživotní trestaneckou kolonii a panovaly zde ale až nelidské podmínky, které vypluly dle svědectví na povrch. Vězně zde hlídalo kolem 1000 vojáků ozbrojených samopaly.
Jednou z metod mučení bylo to, že vězni museli stát 24 hodin na špičkách v nádrži s vodou, která jim sahala pod nos.
Stejně jako v nacistických táborech během druhé světové války, kde neměl lidský život žádnou cenu, fungoval i tábor 22. Některé vězně využívali jako testovací objekty pro chemické zbraně jako je antrax a na další pokusy.
Na to sloužili skleněné plynové komory speciálně navržené pro pozorování průběhu experimentů.
Tyranie dětí
V táboře to neměli ani ženy a děti vůbec jednoduché. Platilo zásadní pravidlo: žádné těhotenství! Běžně se ale stávalo, že ženy otěhotněly jako důsledek znásilnění. Při porodu pak byly děti matkám odebírány a zabíjeny.
Ty, které přežily, musely naopak později tvrdě pracovat a „vykupovat“ si vinu svých matek. Kemp byl v roce 2012 na příkaz Kim Čong-una uzavřen. Podle Amnesty International ale existují v současné době další podobné tábory.
Gldani (Gruzie)
V roce 2012 došlo k obrovskému skandálu, jenž se týkal věznice Gldani v Gruzii. Na internetu se objevilo video, na kterém se odhalily praktiky místních dozorců. Tato kauza vyvolala mnoho nepokojů na mezinárodním poli.
Politická záležitost?
Na záznamu je vidět, jak bachaři neustále vězně terorizují a znásilňují pomocí pendreků a násad od koštěte. Mučení zde bylo údajně na denním pořádku a spousta vězňů tyto praktiky psychicky i fyzicky nezvládlo.
Po zveřejnění snímku došlo k několika zatčením a samotní dozorci se dostali k soudu. Vyrojily se také spekulace, že se jednalo o přímou objednávku ministra pro vnitřní záležitosti, jelikož se událost stala 14 dní před politickými volbami.
Změna poměrů
Celá záležitost měla za následek pád dvou ministrů a prakticky celého vedení vězeňské správy. Autor videa, bývalý vězeňský dozorce, Vladimir Bedukadze, v obavách o svůj život raději uprchl do Bruselu, kde požádal o politický azyl.
Vzniklo tak mnoho protestů, především studentských, kteří protestovali proti stavu vězeňského systému a nelidskému zacházení s vězni.
Gitarama (Rwanda)
Podmínky ve rwandském vězení se v mnohém neliší od ostatních – špína, chybějící voda nebo léky. Toto místo ale patří mezi nejpřelidnější věznice na světě.
A přestože byla budova navržená pro 400 vězňů, podle některých zdrojů se zde ale tísní více než 7 000 vězňů. Pokud už se někdo dostane ven, skončí vlivem gangrény bez jedné končetiny.
Život ve splašcích
Počet vězňů pak úzce souvisí i s veškerými hygienickými podmínkami. Podle některých svědectví se vězni musí dělit nejen o palandy, ale i vykonávat potřebu, kterou nikdo neuklízí. To všechno způsobuje mnoho smrtelných chorob.
Potíže jsou tu i s jídlem, dodávky potravin přicházejí omezeně a nepravidelně, trestanci tak trpí hlady a podle některých informací se uchylují i ke kanibalismu.
La Santé (Francie)
Tato věznice v centru Paříže má v překladu celkem zavádějící jméno: Zdraví. Ke zdraví má ale velmi daleko. Podmínky, které panují uvnitř budovy, by člověk očekával spíše v zemích třetího světa, opak je ale pravdou.
Špína, krysy a matrace plné vší a nedostatečná hygiena. Není divu, že zde spousta vězňů zešílelo.
Popravy gilotinou
Tento nápravný ústav byl založen v roce 1867. Tehdejší ministr doporučil postavit věznici komorního typu. Vznikla tak budova ve tvaru lichoběžníku a pyšnila se 1400 celami. Do těch se dostali i známí spisovatelé Paul Verlaine či Guillaume Apollinaire.
Pobýval zde dokonce i český básník a spisovatel Karel Toman. V této věznici se také až do roku 1972 popravovalo, a to pomocí gilotiny.
Bizarní sebevraždy
Věznice nechvalně proslula počtem sebevražd. V roce 1999 zde spáchalo sebevraždu celkem 124 vězňů. Ještě horší je ale způsob, jakým ji trestanci provádějí. Mezi nejčastější metody zabití patří polykání jedu na krysy, čističe vodních odpadů nebo vidliček.
Důvodem jsou zřejmě všudypřítomné krysy a nelidské podmínky. Vězni mají za celý den pouze hodinovou vycházku na dvoře, další 23 hodin tráví pod zámkem ve svých celách.
Carandiru (Brazílie)
Tato věznice se nacházela v brazilském Sao Paolu. Svoji nechvalnou pověst získala hlavně kvůli masakru, který se odehrál v roce 1992. V tu dobu došlo ke vězeňské vzpouře, kterou přijela uklidňovat vojenská policie. Místo uklidnění ale začala do vězňů střílet.
Výsledek? Přes sto mrtvých trestanců. Celý incident přitom vznikl kvůli vzpurnému chování jednoho z vězňů.
Vláda gangů
Celkový počet 8000 vězňů mělo na starost 1000 dozorců. Přesto zde měli navrch gangy, které nad vězením převzaly vládu. Životní podmínky měly k těm ideálním hodně daleko, šířily se tady infekce. Podle statistik byl každý pátý vězeň HIV pozitivní.
A ani jídla nebylo nazbyt. Mnoho vězňů tak umíralo hlady. Věznice byla naštěstí v roce 2002 zdemolována. Momentálně je jeden z bloků přístupný veřejnosti, slouží jako muzeum hrůz.
Bang Kwang (Thajsko)
Thajsko, místo nádherných pláží a budhistických chrámů. Je to ale také země, která je proslulá nelegálním obchodem s drogami. Dostat se do thajského vězení proto není samo o sobě procházkou růžovým sadem.
Mezi jednu z nejhorších věznic vůbec se řadí i Bang Kwang. Nachází se zde mnoho cizinců, především kvůli obchodu s drogami. Přitom má Thajsko velmi přísné zákony týkající se přechovávání a pašování drog. Za převoz heroinu tu můžete dostat klidně i 99 let vězení.
Život v okovech
Místní věznici přezdívají bangkoský Hilton, do hotelu má ale opravdu daleko. Denním přídělem je miska s rýží a zeleninou. Nemoci a infekce se tudy šíří závratnou rychlostí.
Cizinci to v tomto ohledu mají jednodušší, jelikož často dostávají peníze od různých charit nebo přímo od vlády jejich země a mohou si dovolit lepší jídlo a celkové zacházení.
Specialitou Bang Kwangu je, že každý vězeň stráví první tři měsíce v okovech, které mu velmi stěžují pohyb. Trestanci čekající na trest smrti je ale mají napořád.
