Být oblíbeným není nikdy na škodu. Leckteré dveře se díky tomu lépe otevírají a vaše přání a prosby druhým se plní daleko snáz. Lidská touha po uznání je rozvíjena v průběhu evoluce.

Pouze jako člen skupiny měl totiž člověk možnost ochraňovat sebe i své potomky před nástrahami doby, hladem, zimou nebo zvířaty.

Podle psychologa Setha Pollaka z Univerzity ve Wisconsinu způsobuje osamocenost trvalé poškození vývoje nervových buněk u dětí. Ještě několik století zpátky má samota na svědomí život tří ze čtyř nalezenců v sirotčincích.

Jejich mozky doslova hladoví nedostatkem kontaktů. Na to, jak se stát oblíbeným, existuje řada návodů. Od laiků i věhlasných odborníků. Oba tábory se většinou shodnou na tom, že je potřeba dodržovat pár pravidel.

Úsměv dělá divy

Takový Dale Carnegie (1888–1955), americký spisovatel, který dobude svět s knížkou Jak získávat přátele a působit na lidi jich má hned šest. Podle toho prvního se člověk musí opravdově zajímat o druhé.

Jistá newyorská společnost provedla kdysi analýzu telefonních hovorů s cílem zjistit, jaké slovo je v permanenci nejčastěji. Výsledek? Osobní zájmeno „Já“. V 500 telefonních hovorech zazní přesně 3 990krát.

Proslulý vídeňský psycholog Alfred Adler (1870–1937) tvrdí, že „člověk, který se nezajímá o své bližní, má v životě největší nesnáze a nejvíce druhým škodí.

Takoví lidé jsou pramenem všech lidských neúspěchů.“ Americký prezident Theodor Roosevelt (1858–1919) se díky svému zájmu o druhé těší neslýchané oblibě u svého služebnictva. Druhým Carnegieho pravidlem je usmívat se.

„Lidé, kteří se smějí, mají tendenci řídit, učit a prodávat věci efektivněji a též vychovat šťastnější děti. V úsměvu je mnohem více informace než v zamračené tváři,“ je přesvědčen profesor James V. McConnell (1925–1990).

Efektivita úsměvu je navíc znát, i když ho nevidíme. Jak ukázala praxe, usmíváte-li se při telefonních hovorech, buďte si jisti, že člověk na druhé straně to vycítí a tím lépe se mu s vámi pak komunikuje.

Jaké je tvé jméno?

Rada číslo tři. Pamatujte si, že každému zní jeho jméno příjemně a je pro něj tím nejdůležitějším. Své o tom ví třeba James Farley (1888–1976), muž, který si údajně pamatoval na 50 000 křestních jmen.

S pomocí téhle své schopnosti dokonce dostane Franklina D. Roosevelta (1882–1945) do Bílého domu.

V rámci vedení jeho prezidentské kampaně objede řadu měst, seznámí se s místními obyvateli, zapamatuje si jejich jména a poté každému z nich napíše osobní dopis, kde příjemce osloví křestním jménem a podepíše se jako „Jim“.

Velmi záhy totiž přijde na to, že průměrný člověk se zajímá o své jméno daleko víc než o ta cizí. Jeho znalostí je tak možné vyseknout dotyčnému jemnou, ale působivou poklonu.

Stejně důležité jako jméno je pak umění naslouchat a povzbuzovat druhé, aby mluvili o sobě. Staňte se soustředěným posluchačem a nechte dotyčného vyprávět o tom, co ho baví, co zažil a co ho potěšilo.

„Nic jiného nedokáže druhým tak zalichotit“ nechá se slyšet bývalý rektor Harvardovy univerzity Charles W. Eliot (1834–1926). Jedním z nejslavnějších posluchačů moderní historie je Sigmund Freud (1856–1939).

„Nikdy jsem u nikoho neviděl tak soustředěnou pozornost,“ vyjádří se o něm jeden z jeho známých.

Studie protějšku

Když už se přece jen rozhodnete otevřít pusu, mluvte především o tom, co zajímá druhé. Stejně jako třeba už zmiňovaný Theodor Roosevelt. Kdykoliv očekává návštěvu, nastuduje si nejprve v knihovně obor, ve kterém je jeho host jako doma.

Kdokoliv ho pak navštíví, podivuje se nad jeho rozmanitými vědomostmi. Tak se rodí miláčkové společnosti. K úplnému dosažení takového statutu už stačí jen jedno – dejte druhému najevo, že si uvědomujete jeho osobní důležitost, a udělejte to upřímně.

Vždyť „touha cítit se důležitým je nejnaléhavější žádostí lidské přirozenosti,“ jak říká známý americký filozof John Dewey (1859–1952).