Vždycky není možné konzumovat čerstvou stravu, Někdy je prostě příliš velký spěch a musíte slupnout něco rychlého, nebo zkrátka není na vaření čas nebo chuť. V takovou chvíli přicházejí na řadu alternativy – instantní jídla nebo konzervy. Kde se vzaly?  

Za prvními konzervami s jídlem stál Napoleon I. Bonaparte. Budoucí francouzský císař Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) roku 1795 slibuje odměnu pro toho, kdo dokáže vymyslet způsob, jak uchovávat potraviny pro jeho armádu.

Zajistit stravování pro obrovské množství vojáků totiž bylo složité vždy, nejenom během napoleonských válek. Výzvu nakonec vyslyšel francouzský kuchař Nicolas Appert (1749–1841).

Vytváří metodu konzervování potravin ve skleněných nádobách, kdy jídlo vydrží dokonce až čtyři měsíce. Na něj potom navazuje Angličan Peter Durand (1766–1822), který si 25. dubna 1810 nechává patentovat konzervování v plechovkách.

Bohatý zdroj rostlinných bílkovin

Kdy se poprvé objevily instantní polévky v pytlíku? Snahu vytvořit dostupnou a levnou stravu jednoduchou na přípravu má na svědomí průmyslová revoluce. Jak přibývají v 19. století továrny kolem velkých evropských měst, lidé z venkova se sem stěhují za prací.

Mají ale problém, kde a jak se najíst – například maso je pro ně velice drahou a téměř nedostupnou potravinou.

Podnikatelskou příležitost zde vycítí Švýcar Julius Maggi (1846–1912), který pochopí, že luštěniny jsou prakticky stejně bohatým zdrojem bílkovin jako maso.

Nezbytná čtverhranná lahvička

Proto roku 1886 uvádí na trh první instantní polévku složenou hlavně z fazolí a hrachu. Je určena především dělnickým rodinám. Dá se připravit rychle a v luštěninách jsou obsaženy už zmiňované živiny.

Ovšem sáčková polévka, která v dnešní uspěchané době často představuje rychlé nasycení, není jedinou novinkou od Julia Maggiho. Zároveň uvádí na trh čtverhrannou lahvičku s tekutým kořením do polévky.

To je dnes většinou naprosto nezbytnou součástí kuchyní a hospodyňky ho hojně užívají.