Inteligence je základem pro myšlení, učení i přizpůsobivost a určuje, jak jsme v tomto ohledu výkonní. Ačkoliv by se mohlo zdát, že něco takového je obtížně měřitelné, lidstvo se o to už nějakou dobu se střídavými úspěchy pokouší.

V druhé polovině 19. století psychologové věřili, že existuje přímá souvislost mezi velikostí lebky a inteligencí. To zpopularizovalo kraniometrii, vědu zabývající se měřením lebek.

Myšlenka, že „míra inteligence souvisí s velikostí lebky nebo hmotností mozku“, vedla francouzského antropologa Pierra P. Brocu (1824–1880) k tomu, že vážil mozky zemřelých velikánů.

Ovšem když náhodou nebyl mozek k dispozici, vypomohl si tím, že lebku zemřelého vyplnil olověnými broky a určil váhu podle nich.

Inteligence a váha mozku

Průměrný lidský mozek váží 1300 až 1400 gramů, což tvoří asi 2 % celkové váhy jedince. Ženský mozek je o 9 až 12 % lehčí než mužský, což v té době vedlo k závěrům, že jsou ženy méně inteligentní než muži.

Několik význačných intelektuálů 19. století odkázalo svá těla vědě, takže byly zváženy i jejich mozky.

Například mozek ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva (1818–1883) vážil necelé dva kilogramy, zatímco mozek francouzského básníka Anatola France (1844–1924) měl jen něco málo přes kilogram.

Co vypověděl Einsteinův mozek

Teorii o těžkém mozku a velké inteligenci nepotvrdil ani mozek německého fyzika Alberta Einsteina (1879–1955), neboť vážil zcela průměrných 1230 gramů.

Patolog Thomas Stoltz Harvey, jemuž se tělo slavného vědce dostalo na stůl, se ale s těmito závěry nechtěl smířit. Doufal, že v jeho mozku objeví anomálie, které odliší génia od běžných smrtelníků. Rozřezal jej proto na 240 kousků.

Čas od času poslal tenké plátky Einsteinova mozku, připevněné na mikroskopická sklíčka, různým neuropatologům k prozkoumání. Dostával od nich však jen informace, že jde o naprosto obyčejný mozek.

Je inteligence daná geneticky?

Britský přírodovědec a zakladatel evoluční teorie Charles Darwin (1809–1882) se domníval, že inteligence je předurčena výlučně geneticky.

To chtěl dokázat i jeho bratranec Francis Galton (1822–1911), který si v roce 1884 zřídil antropometrickou laboratoř s cílem měřit fyzické a mentální vlastnosti lidí, aby je na jejich základě mohl zařadit mezi inteligentní, či méně inteligentní část obyvatelstva.

O kraniometrii se zajímal také francouzský vědec Alfred Binet (1857–1911).

Stejný věk dětí, rozdílné dovednosti

Ten ve své psychologické laboratoři na pařížské Sorbonně dlouhé roky studoval vztah mezi velikostí hlavy a inteligencí, zejména u dětí.

Všiml si, že neplatí, že by děti s větší hlavou dosahovaly ve škole lepších výsledků, a stal se proto hlasitým odpůrcem kraniometrie.

Když se francouzská vláda v roce 1904 rozhodla zavést povinnou školní docházku, narazila na problém rozdílné vyspělosti dětí stejného věku.

K vyřešení problému vznikla komise, do níž patřil i Binet a spolu s ním i mladý doktor Théodore Simon (1873–1961).

Zneužitý nástroj měření IQ

Společně vyvinuli tak zvanou Binet-Simonovu škálu, která se stala základem pro předpovídání schopností dítěte dosáhnout úspěchu ve škole.

Jaké pak bylo Binetovo zděšení, když zjistil, že ve Spojených státech používá psycholog Henry H. Goddart (1866–1957) jeho testy ke zcela opačným účelům, tedy k vyčlenění slaboduchých pro povinnou sterilizaci, a jeho kolega Lewis Terman (1877–1956) pak nikoliv k identifikaci dětí se zvláštními potřebami, nýbrž k výběru pro podřadná zaměstnání.

Binet-Simonův test inteligence

Z poznatků Bineta a Simona vycházel německý psycholog William Stern (1871–1938), který přišel roku 1912 se vzorcem pro výpočet inteligence. IQ = 100* (mentální věk/ chronologický věk).

Porovnal chronologický (skutečný) věk dítěte s jeho mentálním věkem, tedy jeho intelektuálními schopnostmi. Pokud bylo 10leté dítě schopno řešit úlohy pro 13leté, dosahoval jeho inteligenční kvocient 130, průměrné IQ pak bylo stanoveno na 100 bodů.

Tento vzorec však nelze používat pro dospělé, protože jejich biologický věk již neroste. Staří lidé by tedy získávali velmi nízké hodnoty IQ, většinou zcela v rozporu s jejich schopnostmi.

Inteligenční testy dnes

Dnes se používá již pátá verze Binet-Simonových testů, která vznikla v roce 2003. Ve velkém jsou ovšem využívány i inteligenční testy, jejichž autorem je americký psycholog David Wechsler (1896–1981).

Postupem času se mu podařilo potlačit do té doby převládající Binet-Simonovy testy.

Podle něj starší testy IQ měřily především intelektuální schopnosti, které však nejsou inteligencí samotnou, ta je mnohem obecnější, definována jako „schopnost jednat účelně, myslet racionálně a účinně se přizpůsobit prostředí“.

Vyčítal svým předchůdcům také přílišný důraz na inteligenci verbální, takže jeho testy obsahují více neverbálních úkolů.

Rozložení inteligence ve společnosti

Protože inteligence má přibližně normální rozdělení, které vyjadřuje tak zvaná Gaussova křivka. Plyne z ní, že asi 70 % lidí má hodnotu IQ mezi 85 až 115. IQ 115 až 130 má přibližně 13 % populace a nad 130 už jen necelé 2 % obyvatel Země.

Podobné rozložení nalezneme i u nižších hodnot IQ, tedy 70 až 85 má asi 13 % populace a méně než 70 opět méně než 2 %. Skóre pod 70 body se nazývá mentální retardace.

Prominentní členové Mensy

Lidé s IQ nad 130 se mohou stát členy Mensy, sdružení nadprůměrně inteligentních lidí, které funguje od roku 1946. Mensa ČR vznikla v roce 1993 po rozpadu federace.

V roce 1990 vytvořila Mensa Síň slávy, do níž bylo přijato 14 „největších mozků“ historie, i když IQ testy tyto osobnosti nikdy neskládaly.

Jsou to renesanční všeuměl Leonardo da Vinci (1452–1519), geniální fyzici Albert Einstein a Isaac Newton, politik Benjamin Franklin (1706–1790), přírodovědec Charles Darwin a astronomové Mikuláš Koperník (1473–1543) a Galileo Galilei (1564–1642) a další.

Získaná a dědičná inteligence

Testování inteligence se používá zejména u dětí a studentů k predikci možných studijních problémů, nebo naopak ke zjištění studijního potenciálu.

Nevýhodou tohoto přístupu je ale fakt, že IQ se mezi dětstvím a pubertou (14. rok věku) často značně mění – vzrůstá jeho trvale dědičná složka z téměř nuly u batolat a přibližně 30 % u dětí na přelomu školky a školy až k 75 % a více po 18. roku života.

Toto je především způsobeno postupnou expresí genů, kde u dětí nejsou zdaleka všechny geny aktivní.

Inteligenci netřeba přeceňovat

Změření IQ u rodičů je tak přesnější predikcí budoucího IQ dítěte než jeho odhad na základě testování v šestém roce života. Určitá hodnota IQ nemusí hrát v životě člověka podstatnou roli a nesvědčí o jeho charakteru. Také nezajistí univerzitní titul.

IQ má tak pouze středně silný vztah ke vzdělání. Ovšem lidé s vysokými hodnotami IQ si lépe osvojují dovednosti a vědomosti.

BOX Nejchytřejší lidé

Nejmladším členem Mensy je od roku 2005 Brit Mikhail Ali, který se členem stal ve třech letech a šesti týdnech, kdy v testu IQ dosáhl skóre 137. Nejvyššího IQ dítěte dosáhla v roce 1957 tehdy desetiletá Marylin vos Savantová, dnes má tato spisovatelka a novinářka IQ 185. Ze žijících osobností má nejvyšší IQ, a to 190, ruský šachista Garry Kasparov spolu s nigerijským matematikem Philipem Emeagwalim.

Za osobnosti s nejvyšším IQ v historii jsou považování Leonardo da Vinci (IQ 180-220), Albert Einstein (IQ 205–225) a německý básník Johann Wolfgang von Goethe (IQ210–225).