Starají se o své blízké, spolupracují při lovu. Dělí se o potravu, udržují přátelství a společně řeší problémy. Tváří v tvář běsnícím živlům dokonce projevují i chování připomínající náboženství.

Dokážou vraždit ze žárlivosti, mučit z krutosti, z pýchy vést válku. Jak moc jsou nám tedy šimpanzi podobní? Lišíme se vůbec v něčem?

V roce 2004 oznámili vědci z Riken Genomic Sciences Center v japonské Jokohamě úplné přečtení genetické informace zapsané na 22. chromozomu šimpanze.

Člověk a šimpanz se podle nich mezi sebou liší přibližně v 1,5 % „písmen“, jimiž je genetická informace v DNA zapsána. Jak je to tedy s podobností člověka a šimpanze? Jsme se svým nejbližším příbuzným z 98,5 % shodní? Nebo jsme úplně jiní? Mají takové otázky vůbec smysl?

Jak utrhnout člověku ruku

I když máme se šimpanzem skoro stejnou dědičnou informaci, přesto je 4x silnější než člověk. Jak je to možné? Útoky šimpanzů na lidi jsou sice vzácné, ale jejich následky bývají děsivé. Šimpanz je menší než průměrný člověk, ale vládne obrovskou silou.

Utrhnout člověku ruku mu nedělá problém. Americký antropolog Alan Walker je přesvědčen, že naši předci byli stejně silní jako šimpanzi. Sílu však obětovali přesnosti pohybů.

Porazíme v běhu závodního koně?

Dnešní člověk má v míše mnohem více šedé hmoty než šimpanz. Tato šedá hmota obsahuje nervové buňky, které jsou napojeny na svalová vlákna a řídí jejich pohyb.

Díky tomu dokážeme ovládat i malé části svalů, třeba jen několik svalových vláken, a vykonávat jemné pohyby. Záběr svalu umíme přesně dávkovat, a to nám dovoluje šetřit energií. I proto je člověk vynikající vytrvalec.

Například v běhu na dlouhé trati se nám vyrovnají jen skuteční zvířecí specialisté. Světový rekordman v běhu na 10 kilometrů porazí na této trati závodního koně.

Kolikrát zvedne člověk osobní auto

Šimpanzí mícha má oproti lidské málo nervových buněk a ovládá svaly stylem „všechno nebo nic“. Šimpanzi proto vynikají ve sprintech a dalších krátkodobých výkonech. Dokážou ze svých svalů vymačkat vše.

Člověk využívá svaly jen na částečný výkon, jejich plnou sílu dokáže vyvinout jen zcela výjimečně. Jsou například popsány případy, kdy muž zvedl osobní auto, pod nímž byla uvězněna oběť dopravní nehody – ale později autem ani nepohnul.

První pitva šimpanze

První zprávy o silných stvořeních podobných člověku a porostlých srstí jako opice přivezl do Evropy v polovině 17. století anglický dobrodruh Andrew Battel, který měl při svém věznění v Angole měl možnost šimpanze pozorovat.

Zaujala ho především síla tvora, kterého nebylo schopno udržet a zkrotit ani 10 mužů. Když pak Edward Tyson provedl v roce 1699 první srovnávací pitvu člověka a šimpanze, zjistil, že šimpanz připomíná člověka více, než kterékoli jiné zvíře na světě.

Příbuzný starý 7 milionů let

Šimpanzí mozek se podle něj podobá spíše mozku člověka než ostatních opic. „Šimpanz má sice skoro lidský mozek, ale bez myšlenek. Má lidský nervový systém, ale bez emocí. Má řečový aparát, ale nemá jím co sdělit,“ uvedl tehdy Edward Tyson.

Až v 70. letech 20. století se zjistilo, že se předchůdci dnešních lidí oddělili od šimpanzů zhruba před 7 000 000 let. Člověk je tedy nejbližším příbuzným šimpanze.

Člověk nebo lidoop?

Z tohoto hlediska nám opičí společenství nenastavuje právě nejlichotivější obraz: agresivita, sex za úplatu, boj o moc, věčné hádky a šikana … To jsou běžné jevy nejen ve světě šimpanzů.

Šimpanz je tvor chytrý, citlivý i vznětlivý, disponuje silou a inteligencí.

„Rozdíly mezi dědičnou výbavou šimpanzů a lidí jsou tak malé, že bychom měli šimpanze vytáhnout ze šuplíku nadepsaného lidoopi a přiřknout jim latinské rodové jméno Homo, rezervované dosud jen pro člověka,“ tvrdí například americký genetik Morris Goodman.

„Vím, že jsem šimpanz“

Šimpanzi jako jediná zvířata obstojí v testu se zrcadlem – barevnou skvrnu utírají sobě, nikoli zrcadlovému odrazu. Chápou tedy vztah mezi svým tělem a jeho obrazem. Uvědomují si své já.

Můžeme u nich pozorovat spoustu forem chování, které jsou jinak vlastní jen člověku: hru, konflikty, agresi, různé druhy žadonění, toužení. U šimpanzů navíc známe i vyšší formy chování – vytváření aliancí mezi samci ve skupině nebo různé typy politikaření.

Proslulý pokus s počítačem

V některých oblastech nás mentální kapacitou šimpanzi dokonce i předčí. Dokazuje to proslulý pokus s počítačem: na obrazovce se na okamžik objeví náhodně umístěná čísla a respondenti mají za úkol na ně po řadě ukázat.

Ačkoli předškolní děti vynikají obrazovou pamětí a v pexesu obehrají vysokoškoláka, na šimpanze prostě nemají.

Alfa samci a otloukánci

Vedoucím skupiny je alfa samec, jehož náročnou úlohou je udržovat pořádek a urovnávat spory. Někdy má ten druhý v hierarchii určité výhody za to, že podporuje alfa samce v jeho dominantním postavení.

Také mezi samicemi dochází ke vzájemné podpoře různých klanů. Samice z nižších klanů jsou často odstrkované a je na ně směřována agrese z vyšší hierarchie. V každé skupině šimpanzů se pak najde nějaký otloukánek, který je terčem útoků ostatních.

Lidé, kteří odmítli pracovat…

Původní obyvatelé Afriky mají na šimpanze zcela jiný pohled než Evropané. Podle mytologie kmenu Abe jsou šimpanzi lidé, kteří odmítli pracovat a raději žijí v džungli. Bakvové mají šimpanze za své příbuzné a ještě nedávno je pochovávali jako lidi.

Tyto a jiné africké kmeny žily vedle šimpanzů celé věky a nikdy je nepovažovaly za méněcenné tvory, protože viděli, jak používají nástroje, organizují se a léčí pomocí bylin.

Italská domácnost v africké džungli

Šimpanzí komunitu bychom mohli přirovnat k italské domácnosti.

Chvilku je naprostý klid, členové se mezi sebou čistí, probírají si srst, upevňují vzájemné vztahy, a z minuty na minutu může dojít k eskalaci velkého konfliktu, může dojít k soubojům, které trvají po určitou dobu, a pak je zase z minuty na minutu naprostý klid.

Někdy jde o běžné potyčky, jindy o tvrdé boje o hierarchii ve skupině. Celá skupina tyto souboje bedlivě sleduje a samozřejmě taky fandí. Je u toho velký rozruch, samice křičí a mávají, dělají publikum jako na fotbale.

Považují se za lidi

Slavný americký primatolog Roger Fouts učil v 70. letech skupinu šimpanzů lidskou znakovou řeč a dokázal, že šimpanzi mohou nejen komunikovat, ale dokážou se učit znaky jeden od druhého, bavit se jimi a vymýšlet si nové pojmy.

Lidoopi vychovaní lidmi dokonce sami sebe považují za lidi. Je znám příklad, kdy šimpanz úspěšně třídil fotografie zvířat a lidí. Jedině svou vlastní ale bez váhání položil na hromádku s lidskými podobiznami.