„Jsem tím, čemu říkají válečný štváč, a mým osobním přáním je udeřit znovu a pomstít naši porážku,“ říká Umberto I. poté, co mu Etiopané dali vědět, kdo je v jejich zemi pánem. Stejně povýšeně se chová k vlastním chudobou sužovaným lidem. Anarchisté mu dají jasnou odpověď, že v Itálii není jejich pánem….

Savojský vévoda a druhý král sjednocené Itálie Umberto I. (1844–1900) si sám podepíše ortel smrti.

Zemi sice vyvede z izolace a díky němu se 20. května 1882 stane součástí Trojspolku s Rakousko-Uherskem a Itálií, ale svojí nacionalistickou a imperialistickou politikou ji tlačí do záhuby.

Naléhá, aby se Itálie stala součástí závodů ve zbrojení, kvůli kterým v Evropě na sklonku 19. století roste napětí mezi velmocemi . Přitom ví, že jeho země má omezené finanční zdroje a celní válkou s Francií ji vede do ekonomických potíží.

Gratulace tyranovi

Jeho imperialistické ambice sahají do Afriky, kde chce budovat kolonie. I tento plán ztroskotá, když Italové v bitvě u Adwy v roce 1896 utrží od Etiopanů ostudnou porážku. Během koloniálních válek navíc propuknou v Miláně v roce 1898 sociální nepokoje.

Lidé vyrážejí do ulic protestovat proti rostoucí ceně chleba. Král reaguje tvrdými represemi. Do Milána posílá 7. května 1898 jako správce generála Fiorenza Bavu Beccarise (1831‒1924), který nařizuje do demonstrantů střílet z pušek a děl.

Oficiální údaje hovoří o 82 mrtvých, opozice tvrdí, že jich bylo 400 a ještě 2000 zraněných. „Gratuluji k obnovení pořádku,“ posílá přesto Umberto I. Beccarisovi telegram a udělí mu medaili savojského řádu. Pobouří tím veřejnost.

Levičáci panovníka nenávidí. Čekají jenom na svoji příležitost – a ta se brzy najde.

Shodná podoba

Krásného letního dne 28. července 1900 přijíždí Umberto I. do Monzy poblíž Milána. Čeká ho příjemná událost, kterou by nemělo nic narušit. Chystá se předat ceny pro vítěze zdejších závodů v atletice. Ještě týž večer ho potká zajímavá náhoda.

Zavítá do jedné z místních restaurací, aby se občerstvil. Jejího majitel se mu podobá téměř neuvěřitelně a navíc se honosí i stejným jménem – Umberto. Aby překvapení nebylo málo, zjišťuje, že i jejich data narození jsou stejná.

Navíc hostinský otevřel dveře svého podniku veřejnosti v den korunovace Umberta I., tedy 9. ledna 1878. I jeho manželka nosí stejné jméno jako králova choť Margherita Savojská (1851–1926). „Zvu vás na zítřejší sportovní klání,“ prohlásí panovník nadšeně.

Těší se na další setkání se jmenovcem. Na závodech ale restauratéra vyhlíží marně. Majitel oblíbené hospůdky se stal náhodnou obětí přestřelky na ulici. Podobný osud čeká i krále.

Večer 29. července 1900 na něj zaútočí italský anarchista Gaetano Bresci (1869‒1901). Čtyřikrát vystřelí z pětiranného revolveru ráže 42 a trefí. „Chtěl jsem pomstít mrtvé z Milána,“ obhajuje svůj čin. Popraven není.

Trest smrti byl v Itálii zrušen už v roce 1889. Dostane proto doživotní žalář, který má strávit na ostrově Santo Stefano. Už 22. května 1901 je ale nalezen mrtvý ve svojí cele. Jeho životopisec Arrigo Petacco (1929‒2018) považuje okolnosti smrti za záhadné. Bresci se měl údajně oběsit, ale mohlo jít i o vraždu.