Kdo by neznal divadelní hru Ladislava Stroupežnického Naši furianti? Obyvatelé vísky Hronice se v hospodě předhánějí, kdo zaplatí útratu, aby se před svými sousedy předvedli v tom nejlepším světle a aby ukázali, že na to mají. Proti členům kmene Kwakiutlů to jsou však obyčejní břídilové.

Kwakiutlové žijí na Vancouverském ostrově u západního pobřeží Kanady. V současnosti jich jsou asi čtyři a půl tisíce, jsou to vyspělí řemeslníci, byť se v současnosti většina z nich živí prací v rybářském průmyslu a v lesnictví.

Kwakiutlové netrpívali nouzí ani v minulosti nouzí. Vody okolo jejich ostrova se hemžily rybami, v lesích se prohánělo velké množství divoké zvěře. Dřevěné příbytky Kwakiutlů byly bohatě vybaveny rohožemi, přikrývkami a mnohými ozdobami. Jako platidlo mezi sebou používali zvířecí zuby.

V dnešní době to zní skoro neuvěřitelně, ale mamon rozhodně není hnacím motorem kultury Kwakiutlů. Pro členy tohoto národa měly mnohem větší cenu tradice, mýty a báje. A ze všeho nejvíce si cenili prestiže a urozených titulů.

Ovšem pro získání takového titulu i pro jeho udržení bylo potřeba něco udělat. Pod pojmem potlač (potlach) si v české kotlině obvykle představíme sraz trampů někde na Sázavě pod Medníkem.

Ovšem tento termín (angl. potlatch) má svůj prapůvod právě u severoamerických indiánů, Kwakiutly nevyjímaje. Pokud držitel čestného titulu chtěl dokázat svůj status a mezi členy kmene si udržet svou společenskou pozici, takový potlač uspořádal.

Ovšem nehrálo se při něm na kytaru u ohně, ani se neopékaly buřty. Celá akce spíše vypadala jako ten nejdivočejší mejdan. Urozený pán uspořádal slavnost, na kterou pozval další významné členy kmene. Při této příležitosti se připravila spousta jídla.

Obřad se pořádal pod širým nebem anebo přímo v domě hostitele. Obvykle potlače probíhaly zimním období, často při nějaké významné rodinné příležitosti, jakým bylo třeba narození potomka.

Hostitel obdaroval přítomné kožešinami, měděnými destičkami, kožešinami, potravinami i zmíněnými zvířecími zuby. Vysoce postavený náčelník pak uděloval práva na vyprávění starých bájí a zpívání starých písní.

Pokud byl potlač vskutku velkolepý, trval podobně jako správný mejdan i několik dní. Hostitel doslova vybílil své obydlí a veškerý svůj majetek rozdal. Pokud byl organizátor potlače skutečně v ráži, neváhal svůj dřevěný domek podpálit.

„Jak plameny rostly, dým naplňoval místnost. Hosté netečně seděli, zatímco hostitel se chvástal:

Já jsem jediný na zemi, jediný v celém světě, kdo nechává kouř stoupat pro pozvané kmeny od začátku do konce roku… Při některých potlaších zapálily plameny střechu i celý dům, který se stal potlachovou obětí.

To pak vyvolalo ohromné nadšení v řadách hostitelů a největší zahanbení u hostů,“ popisovala potlachy americká kulturní antropoložka Ruth Benedictová.

Rodina hostitele pak sice musela žít chvíli v provizoriu, ale i v krutých mrazech je hřálo vědomí nově získané prestiže.

Ovšem hosté takového potlachu se cítili zahanbeni a poníženi. Významné osoby, které se takového divokého dýchánku zúčastnily, si byly vědomy faktu, že jejich prestiž je velmi ohrožena.

Proto jim nezbývalo uspořádat vlastní potlač, který byl ještě úchvatnější, při kterém i oni přišli o veškerý majetek, ale kterým si opět upevnili ohroženou prestiž a svůj status. Pokud ovšem rozdal majetku méně, na vlastní kůži pak pocítil zesměšnění.

Není bez zajímavosti, že Benedictová podobné trendy viděla i v euroamerické civilizaci, v roce 1934 totiž napsala:

„Megalomanský paranoidní trend je v naší společnosti skutečným nebezpečím.“ Při pohledu na svět kolem sebe nezbývá než ocenit její pozorovatelské schopnosti… Potlače byly kanadskou vládou zakázány v roce 1855, ovšem Kwakiutlové si ze zákazu příliš mnoho nedělali.

Až po druhé světové válce si ottawská vládní místa uvědomila, že šlapou po kulturních tradicích, a potlače byly v roce 1951 znovu povoleny. Dnes bývají i turistickou atrakcí, ovšem stále jsou brány velmi vážně. Vždyť jeden potlač vyjde rodinu Kwakiutlů v přepočtu až na 400 000 korun…