Kabaret s červeným mlýnem na střeše přitahuje pozornost od svého otevření. Rozdělí Pařížany na dva tábory: jedni jsou z něj nadšení, druzí mu nemohou přijít na jméno.
Ale jeho skandální pověst mu zajistí slávu, která nehasne ani po více než 130 letech a láká i celebrity zvučných jmen.
Konec 19. století se ve Francii nese v duchu radosti ze života. Země má za sebou prusko-francouzskou válku a napoleonská tažení, první léta Třetí republiky (1870-1940) navíc poznamenal pořádný chaos, takže je na čase konečně začít volně dýchat.
Atmosféra je plná optimismu, země ekonomicky prosperuje a na svět přicházejí technologické a vědecké novinky. V tomto období, nazvaném Belle Époque (Krásný věk), trvajícím až do 1. světové války, vzkvétá také kultura a umění.
Lidé se chtějí bavit a podniky, které jim mohou zábavu dopřát, rostou jako houby po dešti. Nejvíce je jich samozřejmě v Paříži, kam v roce 1889 přibudou dvě ikonické stavby.
Nejenom Eiffelova věž, ale také podnik Moulin Rouge (Červený Mlýn), který se stane legendou.
Červený mlýn pod Montmartrem
Na úpatí kopce Montmartre ho otevře 6. října 1889 katalánský byznysmen Joseph Oller (1839-1922). Ten má za sebou kariéru bookmakera, díky které zbohatne, protože vymyslí nevšední metodu sázení.
Ale protože se francouzským úřadům zdá, že jeho podnikání je nelegální, stráví dva týdny za mřížemi. V roce 1870 se na čas odstěhuje do Londýna, aby se vyhnul prusko-francouzské válce a tam se seznámí se světem divadla.
Po návratu do Paříže otevře několik zábavních podniků, ale Moulin Rouge je výjimečný.
Už od počátku jde o nesmírně extravagantní záležitost, při jejímž provozování spojí své síly s impresáriem a podnikatelem Charlesem Zindlerem (1831-1897), který se stane manažerem. Strefí se do vkusu a chuti Francouzů a využijí také přílivu lidí z celého světa. Ti se do Paříže sjíždějí na Světovou výstavu, která se zde v tomto roce koná.
Blýskavé doupě neřesti
Už při navrhování interiéru si oba muži dají obzvláště záležet. Najmou si prvotřídní odborníky a vsadí na extravaganci. Ta se uplatní i v zahradě, kde je obrovská socha slona s arabským klubem uvnitř anebo různé pouťové atrakce.
Své jméno získává podnik po lokalitě, kde byla dříve spousta větrných mlýnů a maketa jednoho z nich je umístěna také na střeše kabaretu.
Od počátku se s ním pojí pověst místa, plného dekadence a to je ta nejlepší reklama, která sem láká různorodou společnost, od pouličních prostitutek přes kapsáře a jiné kriminální živly až po bohaté podnikatele a aristokraty.
Nohy nad hlavou
Přitahují je sem hlavně kabaretní umělkyně, které se v prvním období rekrutují převážně z chudých žen a dívek, které si účinkováním v tamní show chtějí vylepšit finanční situaci.
Zatímco během večera se hosté baví vystoupením druhořadých umělců, tyto tanečnice dokážou přítomným mužům zpříjemnit jeho závěr odvážným tancem, při kterém zvedají sukně a vysoko vykopávají odhalené nohy.
Ale poměrně brzy se z Moulin Rouge stane místo, které vyhledává zejména smetánka. Ta přináší peníze, umožňující najmout prvotřídní umělce.
V následujících letech se na jevišti vystřídá nejenom zástup talentovaných tanečnic, ale také řada známých kumštýřů.
Princovo šampaňské a nahé modelky
Jednou ze známých osobností, které renomé Moulin Rouge přiláká k osobní návštěvě, je dokonce princ z Walesu a pozdější britský král Eduard VII. (1841-1910).
S jeho návštěvou v roce 1890 se pojí historka o tom, jak proslulá tanečnice La Goulue (1866-1929) s nohou nad hlavou zavolá před všemi přítomnými hosty na užaslého šlechtice:
„Hej, Walesi, platíš šampaňské!“ Tanec kankán je s tímto pařížským šantánem neodmyslitelně spojený.
Svůdné kostýmy, odvážná choreografie a podmanivá hudba vzbuzuje veřejné pohoršení, ale zároveň dělají z Moulin Rouge výjimečný podnik, jehož skandální pověst sem přitahuje nové a nové zákazníky.
Různými aférami je kabaret opředený i v dalších desetiletích své existence. Jednou z mnoha podobných událostí je třeba každoroční ples Bal des Quat’z’Arts pro studenty architektury, malířství a dalších uměleckých oborů.
Jeho druhý ročník se odehrává právě v Moulin Rouge v únoru roku 1893. Zcela v duchu pověsti tohoto místa se stane hodně uvolněnou záležitostí, kdy vrcholem bujarého večera s odhalenými ženami je striptýz na stole, kvůli kterému hlavní aktérka dokonce skončí před soudem.
Počkejte si, prosím!
Ale Moulin Rouge nezažije jen léta hojnosti a pompézní události. Například v roce 1915 vyhoří a dalších 6 let je uzavřen. Poté hosty přivítá přestavěný podnik v novém kabátě a nejenom, že dostojí své někdejší pověsti, ale v mnohém ji překoná.
Ustojí i válečná léta, kdy sem rádi docházejí němečtí okupanti. Z původně skandálního místa se v průběhu času stane prestižní podnik, kde možnost vystoupit znamená pro každého umělce velkou čest.
Umělecký ansámbl dostane profesionální vedení a do souboru se dostanou jen ti nejlepší z nejlepších.
Mění se programy i majitelé, odehrávají se zde velkolepé události, jako jsou galavečery nebo křty parfémů či soukromé koncerty, objevují se tady i členové britské královské rodiny při zvláštních příležitostech.
O tom, že je tento kabaret pařížskou legendou svědčí i to, že místo v hledišti je třeba si rezervovat dlouho dopředu. Někdejší doupě hříchu je však dnes podnikem, kde je erotika oděná do decentního hávu a vkus i profesionalita jsou na prvním místě.
