Rudolf II. se sklání se zájmem nad zelenou koulí, vyrůstající z hlíny. „Jde o jedinečnou kuriozitu, rostlinu s ostny,“ představuje císaři jeho alchymista kaktus. Je připraven podrobit ho náležitému průzkumu. Co kdyby se z něho dal vyrobit elixír věčného mládí?
S ježatými rostlinami se setkáváme už ve starověku, když řecký učenec Theoprastus (asi 372–asi 287 př. n. l.) popisuje kaktusy rodu Opuntia, které rostou v osadě Opuns v Lokridě a rod podle nich dostává jméno.
Další zmínky o nich ale nemáme a Evropané si na jejich znovuobjevení musejí počkat až do počátku novověku. Domorodí Američané ovšem znají kaktusy dlouho předtím, než k nim proniknou vetřelci ze Starého kontinentu, a používají je k různým účelům.
První kaktusy k evropským břehům přiváží možná už výprava janovského mořeplavce Kryštofa Kolumba (1451‒1506) a pozoruhodné rostliny neujdou zájmu jeho následovníků.
První seznámení
Španělští conquistadoři se ale svým ničením postarají o to, že většina znalostí Indiánů o kaktusech zůstane zapomenuta. Do Evropy se jich dostávají jenom zlomky.
„První zpráva o kaktusech pravděpodobně pochází od Gonzala Fernándeze de Oviedo, který žil v Karibiku v letech 1514 až 1556. Jeho zkušenosti byly zaznamenány v Sumario de la Natural y General Historia de las Indias v roce 1526, kde se o kaktusech několikrát zmínil,“ uvádějí američtí autoři R. A. Howard a M. Touw.
Dílo španělského kapitána Gonzala Fernándeze de Ovieda y Valdése (1478‒1557) je znovu vydáno v roce 1535 a pak se s informacemi o kaktusech v Evropě roztrhne pytel.
Předmět pokusů
Kouzlu těchto rostlin podlehnou i Češi. Jako osobní lékař římského císaře Maxmiliána II. (1527‒1576) působí v letech 1554‒1568 v Praze Ital Pietro Andrea Mattioli (1501‒1577).
Ve vydání svého známého herbáře z roku 1554 o ostnatých rostlinách ale ještě nepíše.
Vylíčeny jsou až ve druhém překladu herbáře z roku 1596, o který se postarají nakladatel Daniel Adam z Veleslavína (1546‒1599) a Adam Huber z Riesenpachu (1545‒1613), osobní lékař římského císaře Rudolfa II. (1552‒1612). Vylíčí zde vlastnosti druhu Opuntia ficus-indica.
Předmět alchymistických pokusů
Zřejmě první rostliny opuncie do Prahy doveze zahradník Jakub Detanydela (†1600) a vzbudí s nimi rozruch.
Česká metropole je tehdy plná umělců a učenců působících na dvoře císaře Rudolfa II. Panovník projeví o kaktusy zájem podobně jako o jiné kuriozity. Opuncie zřejmě poslouží i jako surovina k výzkumům a pokusům v alchymistických dílnách.
Detanydela se je pokouší se pěstovat podle stejného návodu jako artyčoky. Jaký měl s tímto postupem úspěch, bohužel netušíme, nicméně o botanické atrakci se zahradník zmiňuje i ve své závěti.
Největší sbírka
Chvíli trvá, než se Evropané naučí opunciím i dalším druhům kaktusů poskytovat patřičnou péči a vytvořit pro ně ty nejlepší podmínky.
Rozsáhlejší sbírky kaktusů, ať už v botanických zahradách nebo soukromé, proto začínají vznikat až v 18. století, u nás na počátku 19. století.
Cestovatelé a botanici Tadeáš Haenke (1761‒1817) a Benedikt Roezl (1824‒1885) se postarají o jejich popularitu. „Vypěstoval jsem si vlastní rostliny ze semen,“ chlubí se poté pražský měšťan František Seitz (1831‒1909).
Právě Roezlovou zásluhou se k nám dostanou i semena.
Seitz z nich úspěšně pěstuje kaktusy ve velkém a zkušenosti si nenechá pro sebe, poučí o nich svoje následovníky v brožuře „Kaktusy, sukulenty a jejich pěstění.“ Vytvoří obrovskou sbírku, pravděpodobně největší v tehdejší Evropě. V jejím katalogu z roku 1870 zmiňuje úctyhodných 800 druhů.
