V ostře střežené zámecké zahradě se rozpustile baví plavovlasá modrooká děvčata s urostlými muži v uniformách. Na první pohled to vypadá jako každý jiný večírek, tento však má velmi jasné poslání – počít pravé árijské děti, které jednou ovládnou svět!
Ačkoli to zní jako utopie, podobné scénky se za druhé světové války skutečně odehrávají, a to dokonce i na našem území.
Experimentální projekt Lebensborn, od kterého si říšský vůdce SS, šéf gestapa a organizátor holokaustu Heinrich Himmler (1900–1945) slibuje řešení populačních problémů Německa (které nedisponuje takovým počtem obyvatel, kolik by bylo potřeba), dodnes překvapuje svou zvráceností.
Záchrana německé krve
Během války padne neuvěřitelné množství Němců. Je nad slunce jasné, že až válka skončí, bude se země muset vypořádat s nedostatkem pracovní síly i s velkým počtem žen, které se nemají za koho provdat a komu porodit děti.
Heinrich Himmler ví, že je to přímo v rozporu s myšlenkou stále se množícího a vzkvétajícího německého národa. Proto je třeba nalézt ideální řešení, díky němuž se kritické situaci předejde. A s takovým skutečně Himmler velmi záhy přichází.
„Statistiky říkají, že se v Německu ročně provádí šest set tisíc potratů, a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve, mě děsí,“ řekne na úvod ke svému geniálnímu plánu. „Podle mého názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících.
Zachránit tuto německou krev je naším prvořadým úkolem. Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. Pět set nebo šest set tisíc lidí navíc přinese miliony marek našemu hospodářství.
Díky síle těchto vojáků a dělníků bude naše Německo silnější a větší,“ sdělí. A jak řekne, tak i udělá.
Útulek pro svobodné matky
Himmler se skutečně rozhodne bojovat proti potratům, ovšem jiným způsobem, než jsme zvyklí z dnešní doby. Namísto zákazu nabídne svobodným a opuštěným matkám v nouzi jiné řešení než ukončit těhotenství v gynekologickém křesle.
Nechá vystavět mnoho porodnic, kam se takové ženy mohou uchýlit před porodem a své děti zde přivést na svět. Zůstat smějí i po porodu. Po dobu svého pobytu mají k dispozici veškerou péči, stravování, služby místního lékaře a výbavičku pro dítě.
Poté, co uplyne půlroční lhůta, se mohou rozhodnout, zda i s dítětem domov opustí, nebo se jej beztrestně zřeknou a předají ho vlasti k adopci do spořádané rodiny. Alespoň takto je myšlenka projektu představována veřejnosti.
Realita za studenými zdmi nových porodnic a útulků pro árijské novorozence je značně odlišná.
Krutý osud snoubenek vlasti
Mnoho informací o projektu Lebensborn se do současnosti vůbec nedochová, protože těsně před porážkou Němci zlikvidují většinu dokumentace. Z toho mála, co víme, je však patrné, že pobyt v útulcích Lebensbornu není žádná procházka rozkvetlou zahradou.
Požívat jeho výhod totiž nemohou zdaleka všechny rodičky, ale pouze ty, které odpovídají germánskému ideálu správné árijské ženy. Tedy dobře rostlé, vysoké plavovlásky s modrýma očima, jež by porodily budoucí árijskou generaci. Ostatní matky mají bohužel smůlu.
I když je ženě umožněno se do projektu zapojit, zdaleka nemá vyhráno. Pokud se rozhodne si dítě ponechat, musí složit přísahu, která ji zavazuje k výchově dítěte podle nacionálněsocialistických standardů.
Pokud by je později porušila, může jí být dítě ihned odebráno a posláno na převýchovu. To ovšem není jediné temné tajemství ústavů Lebensborn.
Děti na zakázku
Kromě zajišťování nemanželských dětí se Himmler rozhodne dokonce „pěstovat“ novou generaci Němců na zakázku. Za tímto účelem vyhledá zámky či luxusní hotely, ve kterých zřídí další z poboček Lebensbornu. Ty však fungují velmi rozdílně než ty dosavadní.
Z řad rasově vhodných německých dívek sem na krátkodobé pobyty jezdí vždy skupinka zhruba třiceti děvčat, která zde tráví čas procházkami, koupáním, opalováním a večírky.
Spolu s nimi zde pobývají také vybraní důstojníci SS, kteří dostávají tyto zvláštní „dovolené“ jako odměnu za dobrou službu. Jejich úkolem je navazovat intimní vztahy s přítomnými dívkami a plodit s nimi děti.
Ty jsou po narození předány do nacionálněsocialistických výchovných ústavů, aby bylo zaručeno, že z nich vyrostou ti praví Němci. Své matky už nikdy neuvidí.
Jakkoli se zdají takové praktiky kruté, mnoho mladých žen sem přijíždí dobrovolně, přestože vědí, co je čeká. Jsou přesvědčené, že jde o službu vlasti.
Líheň ve Veltrusech
Je doloženo, že minimálně jeden takový luxusní penzion je zřízen v protektorátu Čechy a Morava. Nachází se na zámku ve Veltrusech, který v tu dobu patří manželům Karlovi a Livii Chotkovým.
Ti kolaborovali s Němci a žili mimo veltruský zámek, kde měli svého správce. O dění za zdmi jejich zámku se dovídají spíše kusé informace.
Zatímco při obvyklých návštěvách pár vítával pouze správce a zahradník, od roku 1943 překvapeného hraběte Chotka vítá zástup dívek ve stejnokrojích zpívající lidové písně a zdravící zdviženou pravicí. Překvapený majitel se po detailech raději příliš nepídí.
Stále se měnící osazenstvo zámku vyvolává emoce i u obyvatelů přilehlých vsí. Místní ženy, které pracují na okolních pozemcích, mají například přísný zákaz se k Němkám ze zámku byť jen přiblížit, aby je náhodou neovlivnily nízkými slovanskými řečmi.
Češky o rozhovor s nimi beztak příliš nestojí, mezi lidmi se šeptandou rozšířilo, co jsou zač, a tak na ně všichni hledí s velkým despektem.
Ústavní výchova
Odhaduje se, že po dobu fungování Lebensbornu se v ústavech narodí kolem 40 000 dětí. Některé vychovávají jejich matky, jiné jsou dány k adopci a části z nich se dostane ústavní výchovy.
Takový osud potká také děti válečných zajatců a zločinců, které se jeví dostatečně árijsky a jsou tedy vyhodnoceny jako vhodné k poněmčení. To platí i pro některé z lidických dětí, jejichž matky skončí v severoněmeckém koncentračním táboře Ravensbrück.
A ačkoli jsou po válce tyto útulky považovány za zrůdné, kupříkladu pro britský systém péče o odložené děti se stanou v mnohém vzorem. Po stránce kvality poskytované péče totiž Lebensbornu není prakticky co vytknout. Děti, které jsou zde vychovávány, však čeká poměrně krutý osud.
Citoví mrzáci z Pramene života
Mnoho domů Lebensbornu se nachází také v Norsku. Tamější ženy totiž Němcům připomínají manželky slavných vikingských hrdinů, a tak si přejí, aby důstojníci SS plodili děti právě s nimi. Když však válka skončí, stanou se právě tyto děti předmětem nenávisti.
Norové věří, že zlé vlastnosti nacistů jsou v nich silně zakořeněny a že vychovat z nich řádné občany je takřka nemožné. Proto jsou umísťovány do výchovných zařízení, kde jsou pod záminkou terapie a převýchovy týrány a mučeny.
Později se sice některé dožadují státní omluvy, ale dočkají se jen symbolického odškodnění.
