Brýlatý drobný muž byl právě jmenován do funkce premiéra. Ještě si ani nestihl přečíst všechny došlé gratulace a už se svou militaristickou frakcí kul pikle na zahájení války proti USA.

„Přeji si, abyste spor se Spojenými státy vyřešil mírovou cestou,“ uložil mu císař. Jenže pokud si to skutečně přál, měl si vybrat někoho diplomatičtějšího. A ne bojovného Hidekiho Tódžu (1884–1948).

Japonsku šlo hlavně o ropu

A tak japonský předseda vlády zahájil naoko diplomatické jednání s americkou stranou. Jednak proto, aby si císař myslel, že se plní jeho vůle, ale hlavně aby ukolébal Američany. Při jednání nastolil pocit, že se Japonsku do války s nimi vůbec nechce. Přitom už na ni v jeho domovině horečně probíhaly rozsáhlé přípravy. Postupně se rodily podrobnosti válečného plánu a jejich otcem byl právě Tódžo. „Japonsko musí ovládnout jižní část Pacifiku,“ přál si. A proč zrovna tuto oblast? Nešlo o nic jiného než o území, kde se nalézala bohatá ropná naleziště (Sumatra, Borneo, Jáva – roční produkce z těchto oblastí se pohybovala kolem 65 milionů barelů).

Probudili spícího obra

Zároveň chtěl Tódžo pro svou zem obsadit také Thajsko, Malajsii a Filipíny. Jak je vidět, útok na Pearl Harbor tedy zprvu nebyl klíčovou částí japonského plánu. Přesto Japonci své plány změnili a 7. prosince 1941 na tuto největší americkou vojenskou základnu v Tichomoří zaútočili. Tímto krokem Japonsko a USA definitivně vstoupily do války.

„Obávám se, že jsme probudili spícího obra a přinutili jej učinit strašlivé rozhodnutí,“ napsal vrchní velitel spojeného japonského loďstva Isoroku Jamamoto (1884–1943) Tódžovi. Ten zatím doma sbíral funkce. Podařilo se mu stát se kromě premiéra i ministrem války, nejvyšším náčelníkem vojenského štábu japonské armády, ministrem školství a obchodu, ministrem zahraničí a pak si pro sebe zabral ještě pozici ministra vnitra.

Velel zákeřnému útoku na Čínu

Císař Hirohito (1901–1989) byl plně v područí armády, která nyní měla ve válečném Japonsku absolutní moc. A tak se bojechtivý Tódžo, který si začal stříhat knírek po vzoru Hitlera, stal japonským diktátorem. K poroučení měl sklony odmalička a k vojenství zrovna tak. Jeho otec zažil na vlastní kůži čínsko-japonskou (1894–1895) a později i rusko-japonskou válku (1904–1905). Pro Tódžu byla válka naprosto přirozenou věcí. Doma se o bojích mluvilo jen v samých superlativech, a proto vystudoval vojenskou školu. Když v roce 1937 došlo k invazi Japonska do Číny, konečně se i sám zapojil do válečné vřavy. V těchto bojích byl povýšen do funkce generála a získal Japonsku nová cenná území.

Čistý jako padlý sníh

Díky svému pedantismu, tvrdosti a neústupnosti si vysloužil přezdívku Břitva. Své vojenské zájmy hájil tak zarputile, že se mu počátkem roku 1944 podařilo zbídačené Japonsko dostat na hranici zkázy. Byl proto donucený podat demisi a v červenci téhož roku se stáhl do soukromí, kde ho zastihl konec války. Jeho válečná zvěrstva mu však nemohla být zapomenuta. Vždyť jeho rozkazy způsobily desítkám asijských zemí obrovské oběti na životech a nezměrné materiální škody. Byl předvolán před Mezinárodní soudní tribunál, kde vzal veškerou vinu za válečné osudy Japonska na sebe.

Přesto dál tvrdil: „Vojenské operace Japonska byly čestné, nechápu, proč mě soudíte!“ Tribunál bývalého vládce země odsoudil k trestu smrti oběšením.