Tváře umouněné od popela, bílá plátěná čepice a černý mundúr s knoflíky, které přinášejí štěstí. To je kominík v celé své kráse. Bez bázně a hany šplhá po střechách, aby zatočil se sazemi usazenými v komínech a chránil tak naše domácnosti před nebezpečím požáru.
Našim předkům kominíci připomínali bytosti pekelné, díky čemuž měli být schopni vypořádat se s ďábly, zlými silami, nemocemi a dalšími hrozbami. Ani v dnešní pokrokové době nemají kominíci o práci nouzi.
Těží přitom z tradice staré několik staletí.
Úklid před svátky
Nedlouho poté, co si člověk poprvé přenese plameny z volné krajiny do svého domova, přichází na to, že nad otevřeným ohništěm je třeba mít otvor, kterým by mohl odcházet dým. Tak jsou položeny základy komínové techniky.
Následné ničivé požáry donutí lidstvo k tomu, aby kouřovody nejen stavělo, ale také udržovalo v čistotě. Ve středověku a ještě na úsvitu novověku si každý vymetá komín sám, a to před velkými svátky, zejména během takzvaných „sazometných střed“ před Velikonocemi. V obecních budovách se špinavé práce chápou biřicové, v pivovarech náleží tenhle úkol pomahačům. Časem však jejich amatérská péče přestává stačit. Je třeba profesionálů. A tak se v 16. století, ruku v ruce s rozvojem renesančního stavitelství, stává kominictví skutečným řemeslem.
Na střechách jsou kominíci jako doma. Pohybují se po nich s takovou lehkostí, jako kdyby chodili po zemi. Foto: pxfuel
Císařův oblíbenec
Náruč otevírá každému, kdo má zájem. V Británii si kupříkladu mnoho mistrů své následovníky vybírá v chudobincích či je „kupují“ od nemajetných rodičů nebo zákonných zástupců s příslibem řádného vyučení a lepšího života.
Do Čech doputují první „mestkomínové“ nebo „mestkominíci, jak jsou tehdy mistři černého řemesla titulováni, v 16. století z Itálie společně se svými krajany staviteli. Tak se jednoho dne v srdci Evropy ocitnou i dva pravděpodobně nejslavnější pražští kominíci, bratři Bartoloměj a Matěj de Martini. Zvláště Matěj se těší velké oblibě u samotného císaře Rudolfa II. (1552–1612), který mu udělí titul „předního mistra komináře při dvoře císařském“ za to, že dodává smolné saze potřebné k pokusům alchymisty Edwarda Kelleyho (1555–1597).
Plat v naturáliích
Součástí ocenění je i slavnostní šat navržený císařovým osobním lékařem Tadeášem Hájkem z Hájku (1525–1600), popisovaný jako „kytle řemeslná z černého aksamitu do kolen jdoucí, kukle z kmentu bílého, punčoch bílých a nízké škorně s přazkami stříbřitými a krajkou, k tomu pás široký s naším erbem říše římské“. Tak se zrodí našincovi dobře známý kominický stejnokroj. S malými úpravami se v téhle podobě udrží dodnes. Nádavkem dostanou mestkominíci ještě část císařské vinice pod Petřínem. Zatímco za hranicemi cinkají v jejich měšcích mince, v českých luzích a hájích jsou většinou placeni v naturáliích a jen málo obcí se zmůže na to, aby si za plat vydržovalo vlastního mestkomína.
Na Nový rok chodí umounění mužíci s koledou a s přáním všeho dobrého rozdávají lidem novoroční přání. A hospodáři je pokaždé vítají s úsměvem na rtech.
Protipožární služba
Už tehdy se mezi lidmi šíří přesvědčení, že kominíci nosí štěstí. Vzhledem k tomu, že kvůli jedinému zanesenému komínu, ve kterém vzplanou saze, může lehnout popelem i půl města, není tradovaná pověra daleko od pravdy.
V roce 1791, při korunovaci Leopolda II. (1747–1792) českým králem, dokonce drží kominíci v Praze požární službu. S hasiči mají ostatně i stejného patrona, svatého Floriána. Největší rozkvět zažívají kominíci v období průmyslové revoluce.
V Čechách jim posléze na delší dobu přistřihne křídla komunistický režim, degradující jejich řemeslo na druhořadé povolání. Blýskat na lepší časy se opět začne až po roce 1989.