„Nemám na to buňky,“ mávne rukou Henrietta nad svými vyhlídkami coby chudé černošské plantážnice. Netuší, jak moc se mýlí. Má totiž buňky dost dobré k tomu, aby způsobily průlom v klonování, genetice i umělém oplodnění. Musí pro to udělat jediné – onemocnět a zemřít.

Ještě dříve, než je naklonována ovečka Dolly, jsou v laboratoři množeny jednotlivé buňky. Než pošle NASA člověka do vesmíru, otestuje stav beztíže na lidské buňce. K průlomu v AIDS, lékům na rakovinu, očkování proti virům, které zabíjely miliony.

Ke všem těmto experimentům jsou použity buňky jediné ženy – Henrietty Lacksové (1920–1951). Aniž by o tom věděla ona nebo její rodina.

Neumírají, rostou

Život se s mladou černoškou z Virginie nemazlí. Naplněním se má stát výchova pěti dětí, ani to jí není dopřáno. V říjnu 1951 v pouhých 31 letech umírá na invazivní formu rakoviny děložního hrdla.

Vzpomínka na Henriettu zůstává živá nejen v myslích rodiny, malá část jí žije vlastním životem také v laboratoři na Petriho miskách. Než zemře, odkrojí bez jejího vědomí a souhlasu lékař tenký plátek z nádoru a označí ho štítkem HeLa.

Tehdy mají za sebou vědci desetiletí marného úsilí udržet buněčné kultury živé i mimo tělo. Bez výsledku. Jenže rakovinné HeLa buňky jsou jiné. Neumírají, místo toho se každých 24 hodin jejich počet zdvojnásobí!

Jsou nesmrtelnou linií dělící se donekonečna, prvními lidskými buňkami, které kdy vyrostou v laboratoři.

Život po životě

A přijdou jako na zavolanou. V polovině století svět svírá v kleštích největší epidemie obrny v historii. „Školy jsou zavřené, rodiče panikaří, veřejnost zoufale volá po řešení,“ píše Rebecca Sklootová, autorka bestselleru o HeLa fenoménu.

Virolog Jonas Salk (1914–1995) v únoru 1952 přislíbí historicky první vakcínu – musí ji ovšem nejdřív otestovat. Dosud se spoléhá na tkáň usmrcených opic, takový způsob je ale drahý a trvá příliš dlouho. Rychle se množící HeLa se proto dočká své premiéry. A funguje téměř zázračně – za rekordně krátký čas je na světě potřebná vakcína.

Ztraceno v žargonu

Lékařský svět je od té doby nedá z ruky. Pokud by se všechny kdy vypěstované buňky položily na váhu, ručička by ukázala 50 milionů tun. Identita jejich nedobrovolné dárkyně ale zůstává tajemstvím.

Trvá 25 let, než se potomci dozví pravdu o tom, kdo se skrývá za iniciálami. O nic dříve než zbytek světa. Žádné slavnostní odhalení se ale nekoná. U dveří jednoho dne zabuší lékař s žádostí o vzorky rodinné DNA potřebné k dalším experimentům. Jenže Henriettin manžel David Lacks ani neví, co slovo „buňka“ znamená.

S pravdou ven

David Lacks si lékařský žargon přeloží po svém: „Máme tvoji ženu. Je stále naživu. Děláme s ní pokusy. Teď musíme testovat tvoje děti, zda mají rakovinu.“ Nic z toho samozřejmě výzkumník neřekne, jenže přesně tohle David slyší.

Rodina začne věřit, že klony jejich příbuzné chodí po USA. Část rodiny zabředne do kolotoče soudních tahanic, část se uzavře před světem.

V roce 2013 dojde sice k první dohodě, peněžní vyrovnání je ale stále v nedohlednu. „Všichni ostatní vydělávají na jejích buňkách,“ říká vnuk Henrietty Ron Lacks. „Jsem si jistý, že moje babička si tam nahoře v nebi říká: ,A co moje rodina?‘ “