V ruinách města, rozpálených sluncem, už přežívá jenom pár posledních obyvatel. Z kdysi slavné Harappy zbývá pouhé torzo. I pár opozdilců zanedlouho uteče. Vyštve je odtud dlouhotrvající sucho a neúroda. Sídlo na dlouhá tisíciletí zmizí v prachu…
Britský armádní uprchlík Charles Masson (1800‒1853) roku 1827 nemůže úžasem ani dýchat. Před ním se jako na talíři objevují trosky pradávného města. Zbytky domů z pálených cihel, pravoúhlá síť ulic… Objev nemůže před světem utajit.
Vylíčí ho v knize Příběh různých cest v Balochistánu, Afghánistánu a Paňdžábu. Naláká tím spoustu dobrodruhů, kteří chtějí div světa spatřit na vlastní oči.
Cihly z odkrytých zdí poslouží jako stavební materiál, využitý při budování železniční trati z Láhauru do Karáčí, nebo se stávají součástmi domků domorodců. Část prehistorických staveb tak navždy zmizí.
S každou ukradenou cihlou klesá pravděpodobnost, že se podaří rozluštit všechna tajemství této civilizace.
Ruiny čtyřpatrových domů
Pak uplyne ještě sto let, než se Harappa stane středem vědeckého zájmu. K prvnímu průzkumu harappské civilizace dojde roku 1921. Impulzem se stávají nálezy dělníků, kteří pracují na výstavbě železnice u řeky Indu.
V zemi narazí na hliněné destičky, znázorňující zvířata, a nesoucí zvláštní písmo. Svůj objev rozhlásí do světa, a proto se tu zanedlouho objevuje britský archeolog John Marshall (1876‒1958), kterému se podaří vyhrabat ruiny města.
Zřícené zdi z pálených cihel promlouvají: Kdysi náležely tří- nebo čtyřpatrovým domům. Samotné stavby vzbuzují údiv. Obyvatelé údolí řeky Indu ovládají výrobu pálených cihel 3000 let předtím, než ji světu ukázali Římané!
Dvorek jako centrum
Pečlivě naplánované město protkané sítí ulic směřujících ze severu na jih, kolmo na ně další hlavní tahy z východu na západ. Křižují je vedlejší uličky, z nichž vedou vstupy do domů.
Život údajně tepe na domovních dvorech, kde uvnitř nechybí sýpka jako zásobárna obilí na horší časy. Obilí se tu prý i mele. Dvorek někdy poslouží i jako noclehárna, jindy rodiny vyběhnou po schodech do horních místností domů. Nejde ale jenom o Harappu.
Po mnoha tisících letech je vyhrabáno i Mohendžodaro, které se nachází asi 600 km jižně od Harappy. Město, které jako by tomu předešlému vypadlo z oka. V době největší slávy mohlo mít až pět milionů obyvatel.
Za koupelnu se nemusejí stydět
Badatelé se po průzkumu domnívají, že zlatá léta obě města zažívají v období 2600 až 1900 př. n. l. Je to pravda, minimálně pokud jde o očistu těla. Harappská koupelna z doby kolem roku 2000 př. n. l. by si neudělala ostudu ani v dnešní době.
V období před asi 4000 lety ji ale v Harappě a Mohendžodaru vlastní téměř každá rodina. Pouze ti, kteří nemají takové štěstí, využívají veřejné studny. Na podlaze vydlážděné cihlami se nikdo nemusí bát chodit, i když je vlhká.
Uklouznutí nepřipadá v úvahu. Součástí jsou i oddělené toalety. Voda odtud odtéká do pečlivě řešeného systému krytých stok, které lemují ulice. Jejich průchodnost je zajišťována pravidelným čištěním.
Další poznatky o harappské civilizaci ale už zahaluje opona záhad včetně zásadní otázky, proč vlastně tato civilizace zanikla.
Chybí zbraně i hradby
Dosud shromážděné znalosti o starověkých civilizacích obracejí vykopávky v Harappě i Mohendžodaru úplně naruby. Všechno je jinak, než dosud bylo zvykem. Vědci si lámou hlavu nad tím, o jakou civilizaci vlastně šlo.
Patřili obyvatelé obou měst ke zdatným válečníkům? Ve starověku musela každá významnější říše ostře hájit svoje teritorium, a proto je vojenská výzbroj i válečnické umění nezbytností. Jenže v obou městech není po zbraních ani památky. Proč?
Žili tu snad mírumilovní lidé, které po celá staletí nikdo nenapadl? Městům úplně chybí hradby, které by je chránily před nepřáteli, což je ve starověku nezvyklé. Nenašly se ani ostatky koní. Obyvatelé je zřejmě nevyužívali ani v tahu, ani pro válečné účely. Další záhada…
Praktikovali komunismus?
Překvapujícím objevem je spleť uliček, které se sobě podobají jako vejce vejci. Starověká města ale bývají typická tím, že jejich ulice jednoznačně směřují k centru. V Harappě ani v Mohendžodaru ale na nic podobného nenarazíte.
„V Mezopotámii směřují ulice k paláci vládce, tady jsou ale ulice rovné a ústí jedna do druhé,“ vysvětluje antropolog Jonathan Mark Kenoyer (*1952) z univerzity ve Wisconsinu. Do mysli se zákonitě vkrádají otázky: Kdo a jak tu vládl?
Byl vybírán z elity, měl na vládu dědičný nárok nebo byl volen lidem? Na žádnou otázku zatím neexistuje odpověď. Nikde nejsou památníky, kterými by dávní vládci chtěli dát na vědomí svoji nesmrtelnost – třeba jako pyramidy egyptských faraonů.
Charakter města naopak budí dojem jako by si tu byli všichni rovni. Měli snad všichni stejný majetek, stejné domy a nikdo se nevyvyšoval nad druhé?
Možná, že zde zkoušeli jakousi odnož komunismu… Podle Kenoyera není vyloučeno, že šlo o městský stát s vládou volených úředníků.
Vládce nahradí voda
Koho a co obyvatelé měst tedy uctívali? Vědci dosud nemají jasno ani v tomto bodě.
Metropole disponují propracovaným systémem vodovodů a kanalizací i splachovacích toalet, tedy prvků, jejichž společným jmenovatelem je voda, která nahrává nejenom fyzické očistě, ale také té duchovní.
Chybí tu totiž jakékoli stavby, které odkazují na provozování náboženských či duchovních rituálů. V Mohendžodaru se paradoxně chrámu nejvíce podobá bazén zvaný Velká lázeň. Ohraničují ho zdi z pálených cihel a stojí na nejvyšším kopci ve městě.
Podle Gregoryho Possehla (1941‒2011) z Pensylvánské univerzity v Kalifornii je proto možné, že domorodci vyznávali kult čistoty a vody jako určitý druh náboženství. Jiní ale tenhle názor šmahem odmítají…
Multikulturní společnost
Bohaté archeologické nálezy zahrnující keramiku a šperky, ať už zlaté nebo korále z jaspisů a onyxů, podle názoru odborníků napovídají, že Harappa i Mohendžodaro jsou pulzujícími centry obchodu. Zastaví se tu téměř každý kupec, který projíždí kolem.
Kudy vedou kupecké stezky? Karavany se zbožím míří snad náhorními plošinami dnešního Íránu a dál do Asie. Obchodníci se také plaví po moři do Mezopotámie nebo současného Ománu na rákosových člunech. Kupci se zřejmě pár dní zdrží.
Na tehdejší dobu výrazně multikulturní společnost vítá cizince s otevřenou náručí. Právě tohle se ale mohlo stát oběma sídlům osudným. Společnost možná doplatila na svoje rovnostářství.
Obrana není důležitá
Mohla se příliš velká tolerance vůči cizím vlivům stát příčinou záhuby vyspělé kultury? I o tom někteří historikové přemýšlejí.
Skutečnost, že se v těchto místech nenalezly žádné zbraně, možná dokazuje, že dávní obyvatelé slavných měst nepovažovali obranu svého sídla a majetku za důležitou.
Svůj čas trávili poklidným životem zemědělců, řemeslníků a obchodníků a pravděpodobně je vůbec nenapadly myšlenky, že by k nim mohl vtrhnout nepřítel a způsobit zkázu. Jasným svědectvím, že s něčím podobným nepočítali, je absence zbraní.
Přesto právě nečekaný nepřátelský útok možná způsobil chaos a následnou zkázu kdysi vzkvétající civilizace.
Nemáme žádné důkazy
Když dějepisci uvažují, kdo by se obyvatelům měst mohl postavit, nejčastěji jmenují kmen Árjů, který snad přišel ze severu někdy kolem roku 1500 př. n. l. Opravdu bojovní Árjové rozprášili zdejší kulturu? Možná ano, možná ne.
Kolem jejich případného útoku panuje spousta pochybností, a především chybí jakékoliv důkazy.
Ať už jde o fyzické stopy, tedy archeologické nálezy, které by potvrdily přítomnost Árjů ve městě a známky bojů mezi nimi a místními obyvateli, nebo písemné zprávy hovořící o nepřátelském vpádu. Nikdo nemůže vytáhnout z rukávu triumf potvrzující jejich dobyvačné úmysly.
Písmo podobné hieroglyfům
Schopnost získat nějaké svědectví o konci civilizace ztěžuje skutečnost, že i když existují destičky s písmem, které tvoří soubor asi 40 různých znaků, jejich rozluštění je stále v nedohlednu.
Rozšifrovat písmo, které se vzdáleně podobá egyptským hieroglyfům, se nedaří. Indický počítačový expert Rajesh Rao (*1970) o něm říká, že „ukazuje určité statistické zákonitosti, jež se shodují s přirozenými jazyky“.
Shoda je ale k ničemu, když neznámému písmu nikdo nepřišel na kloub. Skrývá některá z destiček záznam o tom, co se ve městě stalo? Opravdu zde došlo ke střetnutí s nepřítelem zvenku? Nabízí se ale i další možná vysvětlení konce.
Obilí vymění za proso a rýži
Je horké léto kolem roku 1900 př. n. l. Harappští obyvatelé zoufale zírají k obloze. Už dlouhé měsíce se na nebi neobjevil ani mráček. Slunce stojící vysoko nad nimi pálí svými ostrými paprsky. Zásoby vody kvapem ubývají. Koryto řeky velmi rychle vysychá.
„Co s námi bude, když bude sucho pokračovat dál? Nezbude nám ani kapka vody,“ svěřují se navzájem sousedé. „Nejde už pěstovat velkozrnné obilí. Je náročné na vláhu. Schne rovnou nastojato, aniž by zrna dozrála,“ stěžují si.
Musí proto pěstovat odolnější plodiny jako proso a rýži. Sice nenabídnou tak velkou úrodu, ale něco z nich nakonec uzraje…
Přestěhovali se k řece?
Nehostinné podmínky vyhánějí obyvatele z města, které bylo jejich útočištěm. Hledají úrodnější místa, kde ještě zbylo trochu vláhy. Města se postupně vylidňují. Uprostřed rozžhavených zdí z pálených cihel zbude už jenom pouhá hrstka lidí.
I tu už ale dokonale zničilo dlouhotrvající horko. Za koncem vzkvétajících metropolí snad stála přírodní katastrofa v podobě dlouhotrvajícího smrtícího sucha, ve hře je ale i další varianta v podobě zemětřesení. I to jsou možné scénáře tragického konce.
Výzkumy také nevylučují, že potomci domorodců mohli postupně přesídlit do oblastí kolem řeky Gangy, kde se kolem roku 1200 př. n. l. objevují prosperující sídla nikoli nepodobná těm v Harappě a Mohendžodaru.
