Německý říšský ministr propagandy Joseph Goebbels se spokojeně rozhlédne po skupině Čechů. Nepochybuje, že alespoň na část z nich jeho slova zapůsobila. Nedá se mu upřít, že mluví podmanivě. Někteří si proto určitě vůdcovu vizi velké říše vezmou za svou. A ti zbylí se prostě budou muset přizpůsobit.
Pestrá směs 34 českých intelektuálů nasedá 3. září 1940 v Praze do vlaku, aby poznala krásy nacistického Německa a jeho válečných vítězství.
Na západ míří na pozvání samotného německého ministra propagandy Josepha Goebbelse (1897–1945), který je chce přesvědčit o tom, že jakýkoli odpor proti Německu nemá žádný smysl.
Mezi účastníky tohoto „výletu“ se najdou i takoví, které o jeho významu nikdo přesvědčovat nemusel.
„Uzavřenou podskupinu tvořili takzvaní aktivisté-novináři, kteří už pro Německo psali a jež Goebbels nepotřeboval přesvědčit, spíše mohl počítat s tím, že pomohou zpracovat kolegy,“ píše současný autor Pavel Kosatík.
Ty nejhorší přisluhovače Němců tvoří trojice sestávající z redaktora Českého slova Karla Lažnovského (1906–1941), redaktora Lidových novin Rudolfa Procházky (1889–1945), Vladimíra Krychtálka (1903–1947), novináře z Venkova.
V delegaci ale nechybí ani vážení a oblíbení umělci, třeba básník Josef Hora (1891–1945) nebo dirigent Václav Talich (1883–1961).
Ministr propagandy mluví do duše
Mnichov, Norimberk, Kolín nad Rýnem, Hamburk, Berlín. Soudobé německé výtvarné umění střídá prohlídka Hitlerovy pracovny nebo Kruppových zbrojařských závodů.
Poslední zastávka v Berlíně výpravu čeká 10. září 1940. O den později už je vyhlíží sám organizátor výpravy Joseph Goebbels. Jako dar mu předají obraz Prahy od malíře Jaroslava Šetelíka (1881–1955).
Německý ministr propagandy jim poděkuje a chopí se slova. Vylíčí, že jakmile se podaří srazit na kolena Anglii (německá Luftwaffe se tehdy stále ještě snaží připravit půdu pro německou invazi do Británie), vůdce má v plánu okamžitě zahájit budování nové Evropy.
Nabádá Čechy, aby se přizpůsobili, protože bude záležet jen na jejich postoji, jak se v ní prosadí. „Není tu výhodnější odhodit poslední výhrady a za to být dobrovolně a loajálně součástí Německé říše?
Což nemůže ani Čecha naplnit hrdostí, že například v Hamburku může spatřovat i své hlavní město?“ mluví jim do duše.
Čajový dýchánek s Frankem
13. září 1940 odjíždí celá skupina zpátky do Prahy. Po návratu je pozve protektorátní říšský sekretář Karl Hermann Frank (1898–1946) na čaj do hotelu Alcron.
„Německá říše se stane také říší Čechů,“ tlumočí prý na uvítanou Goebbels svou představu.
Někteří z účastníků, jako například skladatel Celestin Rypl (1894–1945) nebo šéfredaktor ČTK František Hofman nacistické „masáži“ podlehli. Každý z účastníků má po návratu povinnost referovat v českém tisku o své cestě.
Složitého úkolu, jak se tématu se ctí ujmout a nezadat si přitom s nacistickým režimem, přitom mnozí vyřeší jednoduše. Napíší prostě své redakci fejeton.
„Širá hladina se leskne v slunci pozdního léta, uzrálé hrozny na stráních čekají na brzké vinobraní,“ popisuje třeba básník Josef Hora plavbu po řece Rýn.
Sám takový úspěch nečekal
Jak úspěch celé akce zhodnotí sám Goebbels? „Můj projev k Čechům zapůsobil jako zázrak. Absolutní proměna tamějšího stanoviska.
Tolik jsem ani já neočekával,“ poznamená si do svého deníku k datu 14. září 1940. Má přitom na mysli slova, se kterými před delegací vystoupil 11. září, dva dny před jejím odjezdem zpět do Prahy. Od přítomných Čechů tehdy žádá loajalitu. A i když některé z nich přesvědčí, většina si naštěstí zachová zdravý rozum…
