,,Musíme je vylákat na otevřené prostranství,“ volal Varus na své legie. Slavná římská armáda se nedokázala přizpůsobit boji ve stísněném lesním prostředí a jedinou její možností bylo přesunout bitvu ven z lesa. Velící Germán Arminius se však nenechal strhnout k chybě.

,,Stát!“ zahřměl v čele své bojechtivé armády Arminius (16 př. n. l.–21 n. l.) a jeho ruka prudce vystřelila vzhůru.

,,Varus bude hrát naší hru.“ Římský plán selhal, legiím nezbývalo než pokračovat v boji uprostřed temného Teutoburského lesa a dohrát tak svou roli lovné zvěře až do krvavého konce…

Falešné přátelství

Arminius prožil část svého mládí v Římě jako rukojmí. Toho období využil k pilování svých znalostí římské politiky a každodenního života.

I díky těmto nově nabytým zkušenostem se brzy vypracoval na velitele v římské armádě a skrze tuto pozici se také poprvé shledal s Publiem Quinctiliem Varem (46 př. n. l.–9 n. l.), římským správcem nově zavedené provincie Germania.

Ač si s ním Arminius na oko budoval důvěrné vztahy, jeho jediným skutečným cílem bylo ukončení římské nadvlády.

Hřál si hada na prsou

Varovo povýšené chování ke Germánům hrálo Arminiovi do karet, neboť nyní byla touha po pomstě Římu ještě silnější. Na Arminiův popud Germáni zrealizovali pár menších povstání s cílem Vara vyprovokovat k činům. A to se podařilo.

V roce 9 našeho letopočtu vytáhl Varus se třemi římskými legiemi a dalšími pomocnými sbory vstříc vzbouřencům s cílem povstání potlačit. Početnou skupinu o síle asi 30 000 lidí doplňovaly také rodiny vojáků – ženy a děti.

Součástí této masy byli samozřejmě také Cheruskové vedení Arminiem, kterému Varus stále důvěřoval, navzdory všem varováním o možné zradě.

Čas k útoku

Když římská armáda šnečím krokem vpochodovala do bahnitého Teutoburského lesa, Arminius i se svými muži náhle kolonu opustil a zmizel.

Římané v těžké zbroji byli unavení z pochodu v deštivém počasí, nestáli v bojeschopné formaci, štíty nasáklé vodou sotva nesli a ještě za sebou vlekli ženy a děti – to byla pro Arminia ideální chvíle k zahájení útoku.

Byl si vědom toho, že kvalit římské armády Germáni nedosahují a že přímý střet by pro ně dopadl katastrofálně. Chystal se proto spustit sérii přepadů na jednotlivé oddíly nepřítele.

Masakr v Teutoburském lese

Když útok začal, nastalo pro Varovy muže peklo. Barbaři se za děsivého válečného pokřiku vrhali na římské legie a masakrovali zaskočené a unavené vojáky jednoho za druhým.

V lese se nedala vytvořit osvědčená římská formace a jakékoliv snahy Římanů přenést bitvu na otevřené prostranství se ukázaly jako neúčinné. Arminius krotil germánskou zuřivost a útoky zahajoval pouze ve chvíli, kdy to bylo výhodné pro něj.

Zhatil tak jakékoliv římské snahy o přechod na jejich hru. Osud Římanů byl zpečetěn.

Bez milosti

Tři dny se lesem ozývalo řinčení zbraní a nářek raněných, než bylo konečně po všem. Ztráty Římanů byly absolutní – XVII., XVIII. a XIX. legie, šest kohort pěchoty a tři oddíly spojenecké jízdy. Velitel Varus spáchal v beznadějné situaci sebevraždu.

Přeživší vojáci a civilisté byli ukřižováni nebo prodáni do otroctví. Tato porážka byla jednou z nejhorších v římské historii. Germánie zůstala barbarská a Řím navíc ztratil početnou část své armády.

Zprávy o této katastrofě naprosto šokovaly stařičkého císaře Augusta (63 př. n. l.–14 n. l.), který prý ještě dlouho poté bloudil po paláci, bil hlavou o zeď a zoufale vykřikoval: ,,Vare, vrať mi mé legie!“