Útěk z Alcatrazu nebyl jen o odvaze, ale především o neuvěřitelné vynalézavosti a precizním plánování. Představte si, jak se z příborů a vysavače stala vrtačka, a z obyčejných pláštěnek plnohodnotný člun.
Tento článek vás provede zákulisím příprav na legendární únik, ukáže, jak vězni překonávali zdánlivě nepřekonatelné překážky a jak jim k tomu pomohl dokonce i hudební nástroj.
Geniální plán
Plány začali vězni spřádat mnoho měsíců před útěkem a vše nasvědčuje tomu, že museli být i mimořádně zruční.
Naostřenými příbory, ukradenými ve vězeňské jídelně, a vrtačkou vyrobenou z motoru od starého vysavače nejdřív pečlivě odvrtali větrací mříže ve svých celách.
Otvory zvětšili natolik, aby se jimi mohli protáhnout do nehlídané servisní chodby za 20 centimetrů tlustou zdí. Hluk z vrtání a dlabání Morris přehlušoval hraním na akordeon.
Vězni ale moc dobře věděli, že kdyby se snažili prchat rovnou, zdaleka by neměli vyhráno. Útěk vyžadoval mnohem víc příprav, které se v celách dělat nedaly. Spiklenci tedy byli trpěliví.
Člun z padesáti pláštěnek
Z cel odcházeli pravidelně – proto falešné hlavy v posteli – a díry ve zdi pečlivě maskovali falešnou mříží. Tu vyrobili z lepenky, kterou natřeli stejnou barvou, jakou měly stěny cel.
Když se vyplazili ven a na lůžku nechali „náhradníka“, vždy za sebou pečlivě zavřeli. Ze servisní chodby po trubkách lezli do prostoru nad celami. Tam si zřídili improvizovanou dílnu, kam po nocích chodili pracovat.
Věděli totiž, že dostat se z ostrova nebude jen tak. Za prvé si vyrobili periskop, aby mohli kontrolovat, jestli za rohem nejsou stráže.
Kdovíkde pak sehnali padesát starých pogumovaných vojenských pláštěnek z 2. světové války a sešili z nich plovací vesty a člun. Švy zatavovali o horké trubky. Posloužil jim návod z kutilského časopisu Popular Mechanics, který se pak našel v jedné z cel. Z prken si trestanci vyřezali a sbili pádla.
Vězňů mělo utéct víc
Do útěku bylo zasvěceno ještě několik dalších lidí. Ti měli původně uprchnout také, ale Morris je pak požádal, aby se o to nesnažili. Jejich cely byly totiž ve vyšších patrech, tedy příliš vysoko nad podlahou servisní chodby.
Vězni by tudíž při odvrtávání mříže a vylézání ven mohli natropit až příliš hluku, a nezáměrně tak upozornit stráže. Až do posledního dne se pak počítalo ještě s Allenem Westem (1929–1978).
Ten ale svou mříž odřezal příliš pozdě, a když se dostal do „dílny“, zjistil, že ostatní odešli bez něho. Nedávalo smysl se za nimi pouštět bez vybavení, a tak se vrátil a šel spát. Právě díky němu se ví, jak plánování probíhalo.
Atletické výkony
V osudný den po večerce se pak tři muži naposledy vyplížili ze svých cel a sešli se v servisní chodbě. Někdo z nich měl údajně jít pomoci Westovi, to se ale nestalo.
V prostoru nad celami vyzvedli člun, pádla, vesty a jakési zařízení vyrobené z hudebního nástroje, kterým člun chtěli nafouknout. Po trubkách vyšplhali až ke stropu budovy.
Tam už měli připravený odšroubovaný a vypáčený poklop od větracího otvoru, zajištěný mýdlem. Otevřeli ho a vylezli na střechu.
Ráno si kdosi z dozorců vzpomněl, že bylo v noci slyšet bouchnutí, ale když se po zběžné kontrole všechno zdálo být v pořádku, nikdo tomu nevěnoval bližší pozornost.
Po komínu od pekárny muži slezli na zem, překonali plot a na severovýchodní straně ostrova odrazili od břehu.
Složitost a promyšlenost útěku z Alcatrazu je dechberoucí.
Od výroby falešných hlav a maskování děr ve zdi, přes improvizovanou dílnu nad celami, až po sestrojení člunu z pláštěnek a použití akordeonu k maskování hluku, vše svědčí o mimořádné inteligenci a trpělivosti vězňů.
Ačkoli osud uprchlíků zůstává záhadou, samotný plán a jeho provedení je dodnes předmětem obdivu i fascinace, a dokazuje, že lidská mysl dokáže nalézt cestu i tam, kde se zdá být nemožné.
