Když německý chemik Otto Hahn objevil v roce 1939 princip jaderného štěpení, vojenské kruhy po celém světě zbystřily. Svět se chystal na nejkrvavější konflikt v dějinách a mnohým bylo jasné, že jaderná zbraň by byla rozhodujícím hráčem v tomto šílenství.

Naštěstí pro svět nacistické Německo nedotáhlo výrobu jaderné bomby do konce. Američané však ano, v roce 1942 zde byl zahájen projekt Manhattan, který vyvrcholil shozením dvou atomových pum na japonská města Hirošima a Nagasaki.

Na projektu se podílel i mladý vědec Louis Slotin. Již předtím pracoval na stavbě prvního funkčního jaderného reaktoru a přes své mládí byl v oblasti jaderné fyziky považován za experta. Zvláště byl ceněn pro své schopnosti montáže odpalovacích zařízení.

I když válka skončila, ve výzkumném komplexu v Los Alamos jaderný výzkum pokračoval. I v úterý 21. května 1946. Ten den Louis Slotin se svými kolegy bádal nad tím, za jakých podmínek dochází k řetězové reakce.

Ve svém experimentu měli k dispozici dvě kovové polokoule, jejichž střed byl vyplněn radioaktivním plutoniem. Pokud se polokoule přiblížily k sobě, vzniklo nadkritické množství plutonia a řetězová reakce se mohla rozběhnout. Celý pokus připomínal dráždění velmi jedovatého hada bosou nohou…

Slotin navíc experiment prováděl ručně, jen za pomoci obyčejného šroubováku, kterým od sebe obě polokoule odděloval. A co čert nechtěl, v jednom okamžiku Slotinovi šroubovák z ruky vypadl a polokoule se spojily.
Laboratoř osvítil modrý záblesk a radiace vystoupala nad kritické hodnoty. Louis Slotin věděl, že je zle, ale i přes šok dokázal obě polokoule od sebe roztrhnout. Jeho kolegové tak byli zachráněni, do Slotinova organismu však vnikla radiace mnohonásobně převyšující smrtelnou hranici. „Vy budete O. K., ale já jsem nejspíš vyřízený,“ řekl obraceje se k ostatním vyděšeným vědcům. Měl bohužel pravdu, za pouhých devět dní v nemocnici zemřel.