Zrak je pro člověka extrémně důležitým smyslem. Jeho prostřednictvím vnímáme své okolí, učíme se, a koneckonců hraje podstatnou roli i při výběru partnera. Víme však, jak tento náš nástroj funguje?

V živočišné říši existuje několik typů očí. Tři základní typy jsou prezentovány okem obratlovců, okem hlavonožců (například chobotnice) a složeným okem hmyzu.

Oko bývá často srovnáváno s fotoaparátem či kamerou. Přes veškerý technický pokrok a moderní technologie se však současné fotoaparáty lidskému oku ani zdaleka nepřibližují. Rozsah dynamiky vidění, vyvážení bílé barvy nebo ostření, v tom všem je oko jedinečné a techniku překonává.

Lidské oko má jednoduchý objektiv o dvou členech. Tím vnějším je rohovka, vnitřním čočka. Zbarvená duhovka pak jako clona fotoaparátu redukuje množství světla vstupujícího do oka. To prostupuje sklivcem a na sítnici se pak vytvoří obraz. Sítnici tvoří 130 milionů tyčinek pro citlivost vidění a 7 milionů čípků pro barevné vidění.

Největší koncentrace čípků je v takzvané žluté skvrně, tedy v místě nejostřejšího vidění. S nadsázkou tak lze říci, že lidské oko je 137 megapixelový fotoaparát. Sítnice je na rozdíl od filmu zakřivená a tudíž vnímá obraz poněkud jiným způsobem. Oko a mozek jsou schopny vidět okolí až ve třech zorných úhlech, což se fotoaparátům asi kdy těžko podaří.

Za průměrných podmínek může lidské oko přesně zaznamenat detaily i ve světelných intenzitách o poměru 1 : 30 000 neboli 15 EV (velikost expozice) v jedné scéně. Přitom zvýšení o 1 EV zdvojnásobí množství dopadajícího světla. Kvalitní barevný diafilm zaznamená stěží rozsah 1 : 32 neboli 5 EV digitální fotoaparáty se pak jodnotě 15 EV přibližují teprve v současnosti. Avšak lidské oko má při dobré adaptaci schopnosti dosáhnout hranice až 30 EV.