Fráňa měl odmalička štěstí na krásná místa pobytu. Sobotka, dnes vyhledávané městečko Českého ráje, anebo Písek – obě místa pozitivně působila na Fráňovu rodící se duši básníka.

Do Písku se přestěhoval s rodiči roku 1885 a okamžitě si město zamiloval.

Však by nadšený čtenář jen těžko hledal jiné místo, které se ve Fráňově tvorbě zrcadlí natolikrát.  Něžná duše básníka se v jednom těle spojila s odbojnou touhou po svobodě rozhodování a odporem ke všemu násilnému.

Povinnou vojenskou službu přenášel pacifistický Fráňa přes srdce opravdu těžce. Co nemusel, neudělal, a co musel, neudělal také. A byla-li šance vojenskou službu podrývat, stál mladý básník v čele odbojného šiku.

Vykoledoval si tím trest pro něj snad nejhorší – jeden rok na vojně navíc.  Ale i vojna dala Šrámkovi něco pozitivního – ucelila jeho pohled na svět, nebo spíše, lépe řečeno, jeho názory o současném stavu světa.

Po překonání těžké nemoci odjíždí spisovatel do Prahy, kde se seznamuje s proslulým „nekalým živlem“ S.K.Neumannem a celou skupiny nazývající se Nový kult. Konečně tak potkává názorově podobné lidi, které budou s to vyslyšet a pochopit jeho postoje.

Z Fráni se stává osoba, stojící v čele tzv. generace anarchistických buřičů.

Evropou začala zmítat krutá druhá světová válka. Pro pacifistické přesvědčení uchystal nekončící masakr jednu ránu za druhou. Fráňa Šrámek se proti válce postavil po svém, originálně. Protestně nevycházel z domu.

Pravdou ale také je, že svůj protest oficiálně nikde nenahlásil, takže mu hrozilo jen velmi malé nebezpečí stíhání.

K lepšímu se pro něj věci obrátily po válce – v roce 1946 je jmenován Národním umělcem.

Za sebou zanechává několik kvalitních básnických sbírek (Modrý a rudý, Života bído, přec tě mám rád, Splav…), romány (největší proslulosti dosáhl zřejmě Stříbrný vítr) a divadelní hry (do všeobecné známosti věšel především Měsíc nad řekou, který byl – stejně jako Stříbrný vítr – zfilmován V.Krškou).

K veřejnosti se Fráňa přibližuje opět i nyní, a to skrze svou hru Zvony, kterou zařadilo do repertoáru Národní divadlo.  Šrámek umírá 1. července 1952 v Praze, městě, které dokázalo dát jeho buřičství tvar.