Čtyři svíčky na adventním věnci právě září do ticha zimního večera. Každá má svou barvu, svůj význam i příběh, který se vine historií Evropy. „Zapalte mě a čekejte,“ jako by říkaly, že se už blíží Vánoce.

Adventní věnec dnes zdobí většinu domácností, ale jeho cesta z mlhavé minulosti do žhavé současnosti je překvapivě pestrá. Na tradičním křesťanském věnci mají všechny svíčky fialovou barvu, symbol pokání a očekávání. Jenom třetí z nich, tzv.

„Gaudete“, svítí růžově a připomíná radost uprostřed adventu. V moderních českých domácnostech se ale významy posouvají. Jedna svíčka prý šeptá: „Jsem Naděje, zapal mě jako první.“ Druhá se hlásí jako Víra, třetí jako Láska a čtvrtá jako Mír.

Tyto interpretace nejsou oficiální, ale lidé je milují pro jejich poetiku a jednoduché poselství. Barvy dnes často odpovídají stylu interiéru, červená pro teplo domova, zlatá pro slavnostní dojem, bílá pro čistotu, přesto původní symbolika stále přežívá.

Ukazatel času

Kořeny těchto věnců sahají do roku 1839, kdy německý teolog Johann Hinrich Wichern poprvé zavěšuje do sirotčince v Hamburku velký dřevěný věnec se 24 svíčkami. Dětem tak ukazuje, kolik dní zbývá do Vánoc.

„Ať světlo vede vás,“ říkal prý při prvním zapálení. Postupně se počet svící ustálil na čtyřech nedělích adventu a věnec se zmenšil tak, aby se vešel do domácností.

Ještě dříve však lidé používali zimní věnce jako symbol slunce a návratu světla, křesťanská tradice tak plynule navázala na dávné zvyky.

Jehličí? Není nutné

Věnec dnes nemusí být jen z jehličí. Tvůrci experimentují se suchými materiály, keramickými podklady i minimalistickými kovovými kruhy. V severských zemích se často věší ke stropu, aby „světlo sestupovalo shora“.

Jinde se přidávají malé amulety pro štěstí nebo drobné ozdoby symbolizující rodinné události uplynulého roku. Ať má ale jakoukoli podobu, jeho základní poselství zůstává stejné:

rozsvěcet světlo postupně a připomínat si, že největší kouzlo Vánoc přichází pomalu, po čtyřech týdnech.