Lenochodi jsou pověstní svojí „leností“, kterou ovšem šetří energii, jíž mají nedostatek kvůli chudé stravě sestávající z listů. Život tráví ve stromoví, povětšinou spánkem hlavou dolů. A disponují mnohem větším počtem krčních obratlů než savci.
Co všechno o těchto nevšedních tvorech nevíte?
Lenochodi jsou stromoví savci, spadající do řádu chudozubých. Jejich předchůdci patřili společně s mravenečníky a pásovci do skupiny Xenarthra, která obývala naši planetu před 60 miliony let. Někteří pozemní lenochodi byli tehdy velcí jako dnešní sloni.
Nyní rozlišujeme lenochody dvouprsté a tříprsté, podle počtu prstů na předních končetinách, na těch zadních mají totiž oba shodně po třech prstech. Společný předek těchto zvířat žil asi před 40 miliony let, kdy se obě čeledi oddělily.
Liší se tak více, než je na první pohled patrné.
Dva, nebo tři prsty?
Lenochodi dvouprstí žili dlouhou dobu na zemi, na stromy přešli až v době ledové před 10 tisíci lety. Naopak lenochodi tříprstí přešli k životu na stromech mnohem dříve, nezanechali totiž po sobě žádné stopy dokládající pozemní život.
Vlivem prostředí a podobného způsobu života došlo u těchto dvou čeledí ke konvergenci, tedy na základě shodných podmínek, které na ně působily, teď vypadají oba druhy lenochodů podobně, ač nejsou příbuzné.
Chlupy jim rostou opačně
Samci i samice lenochoda dorůstají do velikosti 50 až 70 cm a váží mezi 4–8 kilogramy. Mají dlouhou hrubou srst, převážně šedě zbarvenou, která jim vyrůstá opačně, směrem od břicha k zádům, takže jim tropický liják snadno steče po srsti.
Mají kulatou hlavu a krátký neochlupený čenich. Jejich končetiny jsou poměrně dlouhé, zadní vždy kratší, vybavené silnými zahnutými drápy o délce až 10 cm. Jejich zrak ani sluch nejsou dokonalými smysly, řídí se především čichem.
V tlamě mají 18 ostrých zubů bez skloviny, nemají řezáky ani špičáky.
Savci mají sedm krčních obratlů. Opravdu?
Zajímavý je rovněž počet jejich krčních obratlů. Ve škole jsme se totiž učili, že všichni savci mají sedm krčních obratlů, ať jde o myš, člověka, slona nebo žirafu. Pravda je ovšem někde jinde. Výjimek je několik, mezi jinými i zmíněná žirafa, která má podle posledních zkoumání krčních obratlů osm.
Naopak kapustňáci (vodní savci ze skupiny sirén) jich mají jen šest. U lenochodů je pak situace ještě zajímavější. U lenochodů dvouprstých kolísá počet krčních obratlů mezi 6–8, u lenochodů tříprstých jich naopak nejdeme až devět.
Díky tomu mohou hlavou otáčet o 270° a rozhlížet se po predátorech i potravě. Také jimi podpírají hlavu ve visu.
Život hlavou dolů
Lenochodi tráví celý svůj život ve větvích vysokých a hustých stromů, kde spí, paří se i vychovávají mláďata. Pohybují se v nich velmi málo, prakticky jen lezou za potravou, jinak tráví čas zavěšení hlavou dolů.
Visí přitom za hákovité drápy. Když spěchají, pohybují se krátkodobě rychlostí až čtyři metry za minutu, ale většinu času prospí, a to 10–20 hodin denně. Protože tráví ve visu tolik času, uzpůsobilo se tomu i uspořádání jejich vnitřních orgánů.
Játra, žaludek i ledviny mají v těle uložené tak, aby jejich váha netlačila na bránici a neblokovala dýchání.
O mládě pečuje jen matka
Hlavou dolů samice lenochoda i rodí. Pověsí se tak, aby se ji po porodu novorozenec snadno dostal na břicho a nespadl ze stromu dolů. Samice po 6–11 měsících březosti vrhne zpravidla jediné mládě, které se jí na srsti přidržuje pomocí drápků.
Matka ho kojí z prsních žláz na hrudi, ale už za měsíc až dva začne potomek spásat listí. Mezi jeho prvním až druhým rokem života ho pak matka opustí. Otec se o mláďata nestará vůbec.
Tři samice na jednoho samce
Ono je to totiž s tím otcovstvím značně nejisté. Když vědci provedli lenochodům krátkokrkým (patří mezi dvouprsté) na Kostarice testy rodičovství, zjistili, že 36 % samců zplodilo potomky s více než jednou samicí.
Teritorium jediného samce totiž činí pouhých 25 stromů, tedy asi 0,2 km2 plochy, přičemž se na něm vyskytují v průměru tři dospělé samice. Ovšem 60 % samic žije na území více než jednoho teritoria.
Můj soused je můj sok i bratr
Mezi lenochody tak vládně polygamie (jeden samec má více samic) i promiskuita (časté střídání sexuálních partnerů), lenochodi zkrátka nevytvářejí trvale si věrné páry. Samci si totiž svá teritoria budují blízko míst, kde se narodili, což je zřejmě jedním z důvodů, proč jsou lenochodi žijící v sousedících teritoriích často blízcí příbuzní.
Biologové pak mají za to, že právě jejich blízká příbuznost je příčinou vzájemné tolerance těchto samců, i když si „lezou do zelí“.
Pomalý jako lenochod
Ne nadarmo se o někom, kdo se pohybuje pomalu, říká, že je zpomalený jako lenochod. Tito savci jsou skutečnými mistry v pomalosti. Ve stromech se pohybují průměrnou rychlostí kolem 100 až 200 metrů za hodinu.
Proč tomu tak vlastně je? Lenochodi jsou býložravci, žerou hlavně listy a větvičky stromů, které jsou ovšem energeticky velmi chudé. Pomalým pohybem tak šetří energii, které rozhodně nemají na rozdávání.
Proč nemají velká břicha jako jiní býložravci?
Jejich trávení v několikadílném žaludku za pomoci celulózu rozkládajících bakterií navíc trvá několik dní. Lenochodi si totiž na rozdíl od goril či skotu nemohou dovolit ohromný trávicí trakt. Pro pohyb ve větvích je velké břicho značnou nevýhodou, neunesly by je tenké konce větví, na kterých se nacházejí ty nejvýživnější a nejšťavnatější mladé lístky.
Proto na sobě lenochodi šetří, kde se dá.
Mistr v šetření energií
Jejich tělesná teplota se pohybuje mezi 25 až 35 °C, klesnout ale může až ke 20 °C, kdy upadají do stavu strnulosti. Ostatně proto se tak rádi vyhřívají na slunci. Disponují také pouze minimem svalové hmoty, jejíž funkce je energeticky náročná, proto se pohybují velmi, velmi pomalu, zkrátka jako lenochodi.
Až 2/3 jejich váhy může tvořit potrava v jejich trávicím traktu, jejíž strávení může trvat i měsíc. Lenochod nemá slepé střevo ani žlučník.
Podivný zvyk tříprstých lenochodů
Mezi těmi dvou a tříprstými existuje, mimo jiné, jeden významný rozdíl. Zatímco lenochodi dvouprstí vykonávají potřebu z výšky stromoví, lenochodi tříprstí slézají kvůli vyměšování na zem. Nedochází k tomu, vzhledem k pomalosti jejich trávení nijak často, asi jednou za týden, nicméně se tím vystavují smrtelnému nebezpečí, že je uloví jaguáři, oceloti nebo divocí psi.
Pobyt na zemi si totiž ještě prodlužují tím, že nejprve vyhloubí důlek, do kterého vykonají potřebu, jež následně zahrabou listím. Kvůli tomu zemře až polovina dospělých lenochodů. Proč to vlastně dělají?
Život nasazují kvůli motýlům
Zpočátku se vědci domnívali, že tím lenochodi hnojí stromy, které jim poskytují jejich oblíbené listy. Množství jejich trusu ale nijak významným hnojivem nebylo. Takže bylo třeba přijít s jiným vysvětlením.
Podali ho vědci Jonathan Pauli a Zachariah Peery z University of Wisconsin. Svými výlety podle nich lenochodi pomáhají motýlům Cryptoses choloepi, kteří žijí v jejich dlouhé srsti. Jde o druh zavíječovitých, který je podobný molům.
Do trusu lenochodů nakladou samičky motýlů vajíčka.
Zelený háv pro lenochoda
Z nich se v zahrabaných výkalech v klidu vylíhnou larvy. Ty se pak promění v motýly, kteří opět vyhledají lenochody a usadí se v jejich srsti. V té žijí, páří se i umírají. Mrtvá těla těchto molů se pak stávají součástí potravního řetězce.
Díky činnosti hub a bakterií se z nich uvolní cenná hnojiva, především dusíkaté látky, které pak slouží jako potrava po řasy žijící na lenochodovi. Tyto symbiotické řasy barví srst lenochodů do zelena a tvoří 2 až 3 % z hmotnosti zvířete, váží tedy asi 150 gramů.
Na tuky bohatá zelená pochoutka
Vědci si nejprve mysleli, že řasy pomáhají chránit lenochody před útoky dravců, především ptáků, jejich hlavní úloha je ale jiná. Pauli s Peerym odhalili, že jsou důležitou součástí potravy těchto zvířat, dodávají jim především tuky, na které je jejich výživa sestávající z listů chudá.
Lenochodům při pročesávání srsti uplývají řasy na drápech, které olizují. Srst si ovšem pročesávají tak pomalu, že tím nijak neohrožují motýly, kteří v ní žijí.
Přežijeme, navzdory všem a všemu
Díky vzájemné symbióze s motýly a řasami se lenochodům daří v tropických deštných pralesích na území sahajícím od Nikaraguy po Amazonii přežívat, ačkoli jsou pomalí a prakticky neustále podvyživení. Ač by díky svému způsobu života měli být dávno odsouzeni k vyhynutí, dokázali se nepříznivým podmínkám přizpůsobit a v mnoha případech z nich i těžit.
Jejich pomalý pohyb je totiž ve větvích chrání před útoky predátorů, jejichž pozornosti zaměřené na pohyb oběti díky tomu unikají. Nepatří proto k ohroženým druhům.