Pruský premiér Bismarck 13. července 1870 právě večeří v Berlíně, když mu komorník přinese telegram od krále Viléma. Otevře ho a očima rychle přelétne text. „Pánové, jsou pruská vojska připravena na vítězný boj s Francií?“ zeptá se potom svých spolustolovníků.
„Samozřejmě,“ potvrdí mu jeho ministr války Albrecht von Roone (1803– 1879) a náčelník generálního štábu, maršál Helmut von Moltke (1800 – 1891).
„Výborně, v tom případě jezte dál a nechte si chutnat,“ odpoví spokojeně Otto von Bismarck (1815–1898) a odejde do vedlejší místnosti. Rychle tam přepisuje zprávu, kterou bude brzy celá Evropa znát pod názvem Emžská depeše.
Jenže část textu vynechá a tím změní jeho smysl! Za chvíli se vrací zpátky a podává Roonovi a Moltkemu popsaný papír. Oba se do něj se zájmem začtou.
Francie si diktuje neuvěřitelné požadavky a komorník pruského krále Viléma I. (1797–1888) snad dokonce vyhodil francouzského velvyslance!
„Bude to jako červený šátek pro galského býka,“ prohlásí Bismarck s úsměvem a potěšeně vyslechne Moltkeho trefnou poznámku: „Blahopřeji, místo ústupu dáváte signál k útoku.“ Francie a její zájmy jim už dlouho leží v žaludku.
Chytrý premiér proto využívá situace a vymyslí šikovnou lest, jak nenáviděnou zemi zahnat do války.
Pohár přetekl
Napětí mezi Francií a Pruskem v roce 1870 stoupá. Prusku, které před čtyřmi lety vyhrálo v bitvě u Hradce Králové válku s Rakouskem a sjednotilo se do tzv. Severoněmeckého spolku, Francie překáží.
Rakousko tehdy rychle uzavřelo mír s Pruskem, což těžce nesl francouzský císař Napoleon III. (1808– 1873). Nemohl totiž mezi oběma zeměmi hrát roli prostředníka a nárokovat si za to vytoužené území na levém břehu řeky Rýn.
Olej do ohně přilila i francouzská snaha získat Lucemburské velkovévodství. Poslední kapkou, při které přeteče pohár pruské tolerance, se stává snaha o spojenectví Francie s Rakouskem a Itálií, jejímž cílem je Prusko izolovat.
Ve Španělsku v roce 1868 sesadí madridští revolucionáři královnu Izabelu II. (1830–1904). Monarchie přesto zůstává a španělský trůn je volný!
Žhavým kandidátem na něj je německý princ Leopold Hohenzollernský (1835–1905), Vilémův bratranec. To se vůbec nelíbí Francouzům, zato Bismarck si radostně mne ruce.
Zkušený pruský intrikán dobře zná názory svého nepřítele Napoleona III. Ví, že by císař na španělském trůnu mnohem raději viděl portugalského prince Ferdinanda.
Francouzský ministr zahraničí, vévoda Agénor de Gramont (1819–1880), se 6. července 1870 veřejně nechává v parlamentu slyšet, že „bez váhání začne válku proti té mocnosti, která by se pokoušela vzkřísit říši Karla V. (mocného španělského panovníka z 1. poloviny 16. století.
Ten díky kolonizaci Ameriky vládl podle svých slov říši, nad níž Slunce nezapadá – pozn. redakce).“
Zakažte mu trůn
Francouzský velvyslanec v Berlíně, hrabě Vincent Benedetti (1817–1900), dostává z Paříže od Napoleona III. příkaz, aby odcestoval za pruským králem Vilémem do lázní Ems na řece Lahn (dnes v německé spolkové zemi Porýní-Falcko), kde se panovník právě léčí.
Kandidatura Leopolda Hohenzollernského na španělský trůn je oficiálně vyhlášena a Francie naléhá na její odvolání.
Benedetti ale ví, že Vilém na rozdíl od svého bojovného premiéra příliš nestojí o válku a netrvá na tom, aby se jeho příbuzný stal španělským králem. Jednání se daří a do Paříže může oznámit radostnou zprávu:
„Hohenzollern se vzdá trůnu.“ Francouzům to ale nestačí. Benedettiho vzbudí v noci z 12. na 13. července naléhavý telegram od ministra zahraničí Gramonta. „Znovu se sejděte s králem Vilémem.
Trvejte na zárukách, které by zakazovaly Leopoldovi přijmout trůn, kdyby mu byl v budoucnosti nabídnut,“ stojí v něm.
Neurvalé požadavky
Druhý den ráno se Vilém prochází po lázeňské kolonádě. Na kolemjdoucího Benedettiho mává novinami a ukazuje mu zprávu, že Hohenzollern skutečně nechce španělský trůn. Velvyslanec ale překvapenému králi naservíruje nové požadavky.
„Jaké záruky Francie ještě potřebuje? Nemohu vám dát takový závazek,“ říká panovník. Jeho zatím přátelské chování vůči Benedettimu ochladne, přesto se s ním ještě zdvořile rozloučí.
Ministr zahraničí Gramont si ale v Paříži předvolá pruského velvyslance Karla von Werthera (1809–1894). „Král Vilém musí dopisem potvrdit, že Prusko ani dnes, ani v budoucnosti nebude poškozovat zájmy a čest Francie,“ nařizuje mu.
Werther okamžitě telegrafuje králi do lázní. „Jsem uražen jejich způsobem jednání, které nemá nic společného s diplomatickou důstojností,“ reaguje na to rozčileně Vilém.
Pár vynechaných vět
Večer se pruskému králi ještě jednou vnutí Benedetti, ten ale jeho nároky odmítne. Přesto ví, že velvyslanec jenom plní své povinnosti a na konci setkání mu na usmířenou podá ruku. „Přeji vám hodně štěstí.
Za pár dní budu v Berlíně a tam všechno s Bismarckem urovnáme,“ ujistí ho. Svému rádci z ministerstva zahraničí Heinrichu von Abekenovi (1809–1874) okamžitě přikáže, aby sepsal telegram o výsledcích jednání a okamžitě ho odeslal Bismarckovi.
Všemi mastmi mazaný premiér se teď chopí své příležitosti. Stačí pár škrtů perem, několik vynechaných slov a vět a zpráva se úplně změní. Upravený telegram vychází 14. července v německých a francouzských novinách a stává se rozbuškou konfliktu.
„Taková nehorázná opovážlivost,“ pohoršují se Francouzi, že Vilém urazil jejich velvyslance. Prusové zase zuří: „Co si to dovolují, nevěřit slovu našeho krále?“ Císař Napoleon III. skočí na Bismarckův trik jako hladový vlk po kořisti.
Nepočká ani na zprávu o setkání v Emži od Benedettiho a 19. července vypovídá Prusku válku.
