Tím, kdo se musí jako první vážně zabývat otázkou, jak ekonomicky udržet obrovskou Římskou říši, je Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.). Výdaje na armádu, úředníky a státní zaměstnance totiž neustále prudce rostou.
Císaři Neronovi (37–68) pak nezbývá než znehodnotit peníze snížením obsahu zlata a stříbra a zmenšením mince.
„Hrdá římská měna bohužel v průběhu staletí ztrácela stále znatelněji na hodnotě,“ uvádí současný britský autor Philip Matyszak. Neronova opatření ale přeci jen trochu pomohou, ovšem ne na dlouho.
„Když došlo k zastavení expanze ve 2. století, dodávky otroků do Říma a dalších válečných pokladů začaly vysychat,“ upozorňuje Evans. Přitom římská ekonomika je do velké míry závislá právě na otrocích a jejich práci.
Důsledkem neutěšené finanční situace je, že například starší mince se už kolem roku 200 mění s přirážkou. V Římě se smí platit jen mincemi vyraženými v císařských mincovnách. Kdo má jiné peníze, musí si je po příchodu do města vyměnit ve směnárně.
Muž, přijíždějící ze severu Itálie, přistoupí ke směnárníkovi. Jeho „kancelář“ tvoří lavice zvaná banca, podle níž později dostanou svůj název také finanční ústavy. „Ukažte mi svoje mince,“ pobídne směnárník zákazníka.
Jeho úkolem je zjistit, jestli donesené mince nejsou zhotovené z mědi s tenkou vrstvou stříbra na povrchu. Dává mince na váhu a spokojeně pokyvuje hlavou. Díky rozdílu v hmotnosti obou kovů pozná, zda nejsou mince padělané. Protentokrát může být spokojený…
S problémem si neví rady
V letech 235–284 dochází k velké inflaci. Země je velmi nestabilní, na trůnu se během zhruba 50 let vystřídá hned 27 císařů. Jakým způsobem se pokoušejí čelit situaci?
Třeba císař Lucius Domitius Aurelianus (asi 214–275) nařídí místo mouky dávat jako sociální podporu chleba. Z veřejných prostředků pak platí vepřové, sůl a víno.
S problémem se potýká i jeho následovník Marcus Aurelius Probus (232–282), ovšem rady si s ním neví.
Podle spisu Historia Augusta (kompilace děl šesti anonymních autorů zachycující římské dějiny v letech 117–284) si Probus stýská, jaké by to bylo báječné, kdyby vojsko, hlavní „žrout“ peněz, jednou provždy zmizelo:
„Obyvatelé provincií by nadále neodváděli proviant, žádné vojsko by nebylo třeba živit ze štědrých veřejných dotací…vladař by nebyl nucen k výdajům, ani pozemkoví vlastníci k odvádění daní!“ S velkými inflačními problémy se snaží vyrovnat také císař Dioklecián (asi 244–312/316).
Jeho edikt z roku 301, v němž zmrazí ceny, však příliš nefunguje.
Současný britský historik David J. Mattingly si myslí, že za ohromný růst inflace mohla skutečnost, že hodnota římských platidel, sesterciů a denárů, nebyla vázaná na hodnotu zlata a stříbra.
V období od poloviny 2. století do počátku 4. století dochází k ohromnému růstu cen zlata a stříbra. Jenom cena zlata tehdy vzroste 45krát a cena stříbra 68krát.
Za kritiku zaplatí smrtí
Vzhledem k obrovské rozloze říše jsou náklady na ochranu římských hranic skutečně ohromné. Státní pokladník Ursulus se roku 360 vydává na návštěvu Amidy (dnešní Diyarbakir na jihovýchodě Turecka).
Římané jsou donucení pohraniční město své říše po bojích opustit.
„Hle, s jakou odvahou brání naše města vojsko, na jehož nadbytečné výdaje už ani bohatství říše nestačí,“ upozorňuje, že ani vysoké výdaje na armádu nezaručí úspěch v boji a jsou často mrháním penězi.
V jeho případě se ale ukazuje, že trousit podobné stížnosti může být velice nebezpečné. Vojáci si jeho kritiku vezmou osobně a Ursulus za své vyjádření zaplatí smrtí z jejich rukou. Peníze na armádu se však musí také v dalších letech najít za každou cenu.
Císařové Valentinianus I. (321–375) a Theodosius I. (347–395) reagují na nepříznivou finanční situaci dalším zvyšováním daní.
„Nikdo nebude vlastnit žádný od daní osvobozený majetek,“ říká Theodosius I. v roce 383. Právě v jeho době dosahuje daňové zatížení obyvatel svého maxima. Někde se dokonce přikročí k vybírání daní v podobě naturálií, protože peníze mají minimální hodnotu.
„Vzhledem k nedostatku oběžného kapitálu nemohla vláda, jak se to děje v moderní době, tvorbou státního dluhu částečně zatížit budoucí generace,“ píše Grant.
Bič na úředníky nenajde
Další císař Valentinianus III. (419–455) viní z konce svých vojenských plánů právě chybějící finance.
„Nemáme dostatek peněz ani na udržení stávajících jednotek, natož pak na nové rekruty.“ Problematická je podle něj korupce spojená s výběrem daní.
Valentinianus III. si stěžuje na „kouřovou clonu, do níž odpovědní činitelé halí drobné daňové výpočty, jež se tak stávají obskurně neprůhlednými“. I když nepoctivým úředníkům hrozí tvrdými tresty, stejně to nepomůže.
Daně na prostých lidech vymáhají i mučením a část si nechávají pro sebe. Přesto se největšími dlužníky stávají boháči. Dokážou si vymyslet způsoby, jak se poplatkům vyhnout. Lidem se přestává vyplácet hospodařit.
Z výnosu nepokryjí ani daňové zatížení a nedokážou tak uživit sebe, natož svou rodinu. Velká část zemědělské půdy na venkově proto zůstává ležet ladem. Římští císaři se ji snaží nabídnout Germánům.
„Doufali, že tito imigranti – stejně jako ve volném čase pohraniční jednotky – budou hrát nejenom obrannou, ale i zemědělskou roli,“ uvádí Grant.
Jenže ambiciózní plán selže a neosvědčí se ani povolávání otroků do armády, která má po roce 400 opravdu velkou nouzi o nové vojáky. Bojová morálka otroků totiž není příliš vysoká.
Navíc prostí lidé z provincií se v mnoha případech dobrovolně přidávají k barbarům. Touží po jediném – aby je konečně někdo zbavil neúnosných daní. Římská říše se neodvratně řítí ke krachu.
