Boháč vloží dlouhou zlatou trubičku do velké nádoby. S požitkem usrkne nazlátlou tekutinu. Jeho přátelé ho následují a také nasávají lahodný mok. Nejlepší je zapít dobrý oběd pivem.
Až jim trochu slehne, sednou si vedle ke stolu a proberou současnou politickou situaci.
Osmi poutníkům, kteří roku 2900 př. n. l. křižují poušť, už řádně vyschlo v hrdle. Po dlouhém pochodu konečně dorazí k potůčku. Když ale uvidí, jak špinavá voda v něm teče, chuť navlhčit vyprahlé rty je rychle přejde.
„Kéž bychom brzy narazili na hostinec, kde nám nabídnou pořádný hlt piva,“ prohodí jeden z nich zoufale. Ve starověké Mezopotámii chutná pivo mnohem lépe než voda, která je většinou kalná, a tak není divu, že skupinka raději dál trpí žízní.
Potrvá ještě dobrou hodinku cesty, než se před nimi konečně objeví stavení, ve kterém uspokojí svoji touhu pořádně se napít. Srotí se kolem veliké nádoby o objemu zhruba 25 litrů a každý z nich od hostinského dostane dlouhou slámku.
Na jednoho z osmi žíznivců vyjde podle dnešních měřítek zhruba šest piv. Chudší vrstvy se musí spokojit se slámkou, lidé s vyššími příjmy si mohou dopřát luxus v podobě zdobených trubiček z drahého kovu.
Bez brček se pivo pít nedá, na rozdíl od toho dnešního je nefiltrované a plave v něm spousta různých příměsí včetně obilek.
Metr dlouhé tyčky
Nejstarší dochovaná brčka badatelé nalezli na Kavkaze v Majkopu už v roce 1897. Hrob s ostatky tří mužů, kteří zcela jistě patřili k místní elitě, ukrýval osm trubiček zhotovených ze stříbra a zlata, některé z nich zdobily figurky býků.
Pocházejí z doby kolem roku 3000 př. n. l. Spekulace o tom, k čemu sloužily, ukončil teprve nedávný výzkum Viktora Trifonova z Ruské akademie věd. Se svým týmem odhalil, že na vnitřních stěnách trubiček ulpěla zrnka obilného škrobu.
Jde tedy o brčka k pití piva, která mají na jednom konci sítko k zachycení nečistot. Mezopotámští pivaři usrkávali z velké společné nádoby, což potvrzuje skutečnost, že brčka přesahují délku jednoho metru. Teprve kolem roku 2000 př. n. l.
už zřejmě dokázali vyrobit čistší pivo, a proto přesedlali na džbánky a kalíšky.
Smradlavá tekutina
V íránském Godin Tepe odhalili archeologové nejstarší zbytky piva ze 4. tisíciletí př. n. l. Dlouhou historii piva potvrzuje i Epos o Gilgamešovi, nejstarší zachovaná literární památka na Zemi z doby kolem roku 2500 př. n. l.
Podle něj divoch Enkidu vypije sedm džbánů piva. Dávní obyvatelé oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris si vařili pivo z kvašeného ječmene.
Odpovědět na otázku, jak chutnalo, se v roce 2018 pokusily skotské archeoložky z univerzity v Glasgowě Elsa Perruchiniová a Claudia Glatzová.
V severoíráckém nalezišti Khani Masi zkoumaly střepy džbánů se stopami po tekutém chlebu. Úlomky pocházejí z období asi 1415-1290 př. n. l. Vědkyně použily metodu plynové chromatografie, která umožňuje oddělit látky obsažené ve směsi.
Výsledky porovnaly se vzorky dnešních piv. Látky se shodovaly, což potvrdilo, že v nádobách opravdu bylo pivo. Podle sumerského Hymnu na bohyni piva Ninkaši z doby kolem roku 1800 let př. n. l. tekutý chléb zkusily uvařit. A jaký byl výsledek? „Hrozně to smrdělo, tak jsme ani neměly odvahu ochutnat,“ přiznávají vědkyně.
