„Ta žena má dvě tváře! Bude se snažit hrát roli dobračky, která by tak odporného zločinu nebyla nikdy schopná. Mým úkolem je ukázat vám její druhou tvář.

Za tou se skrývá mimořádně chladnokrevný a bezohledný vrah,“ rozohní se v listopadu 2012 státní zástupkyně Petra Frehová. „Nenechte se zmást!“ hřímá před zaplněnou soudní síní ve Vídni.

Pohledem přitom probodává Španělku Estibaliz Carranzaovou (*1978), pohlednou cukrářku s černým svědomím.

Rok předtím, v červnu, najdou dělníci v suterénu jejího krámku během stavebních úprav ostatky dvou mužů zalité v betonu. Ty první patří exmanželovi Holgeru Holzovi. „Byl to násilný a líný tyran.

Už v momentě, kdy mi navlékal prsten, jsem věděla, že jsem udělala chybu,“ nenechá na něm Carranzaová před porotou nit suchou. Rozvedou se v roce 2008, Holz se však odmítne ze společné vídeňské domácnosti vystěhovat. „Ty ses chtěla rozvést.

Tak proč mám jít já?“ reaguje zatvrzele na výzvy k odchodu. Třicetileté ženě dochází trpělivost. A pak, v jeden krásný slunečný den…

Vídeňský masakr motorovou pilou

Hodiny právě odbíjejí 15:00. Carranzaová stojí před zrcadlem a nervózně si prohlíží svůj zevnějšek. Za chvíli má rande s mužem, kterého potkala na internetové seznamce. Holz se baví hraním počítačových her.

„Vzdej to, Esti, podívej se na sebe – nikdy si nikoho nenajdeš,“ prohodí jízlivě od monitoru. Jeho slova zasáhnou Estibaliz jako blesk. Sáhne po jedné z Holzových pistolí, namíří na jeho hlavu a vystřelí. Poprvé, podruhé, potřetí.

Zatímco se její exmanžel bezvládně sesune na podlahu, ona vyrazí ven. Stráví noc s jiným mužem a domů se vrátí až ráno. Začíná horečně vymýšlet, jak se mrtvoly zbavit. Nejdřív se ji rozhodne spálit. Nalije na tělo kořalku a škrtne sirkou:

„Myslela jsem si, že shoří na popel, místo toho však byla všude jen spousta kouře a tělo stále neporušené.“ Dusivý dým přivolá k domu hasiče, Carranzaová je však odmítne pustit dovnitř. „Nic se neděje. Jen jsem připálila jídlo,“ usměje se provinile.

„Nemohla jsem uvěřit, když řekli OK a prostě odešli,“ kroutí posléze u soudu hlavou. Nakonec se rozhodne tělo pro lepší manipulaci rozřezat motorovou pilou:

„Můžu říct každému, kdo viděl nějaký hororový film, že v reálu je porcování těla daleko větší fuška.“ Aby přehlušila řev pily, zapne přístroj na výrobu zmrzliny.

Tajemství ukryté v betonu

Kusy schová do mrazáku, kde zůstanou několik měsíců, než je odnese do suterénu a pohřbí pod vrstvou betonu. V tu dobu už je její srdce v držení nového muže, prodavače zmrzlinových strojů Manfreda Hinterbergera.

Milostné vzplanutí bere za své jedné listopadové noci roku 2010, kdy Carranzaová obviní milence z nevěry. „Nech mě být, chci spát,“ odbude ji opilý Hinterberger. Pak se otočí ke zdi a začne hlasitě chrápat. Zhrzená žena je vzteky bez sebe.

Zpod matrace vytáhne pistoli, nabije ji a do hlavy mu vpálí čtyři kulky. Střelecký kurz, který absolvuje nedlouho předtím, jí teď přijde vhod. Tentokrát je na následný úklid lépe připravena:

„Koupila jsem si spoustu plastové fólie, kterou jsem pokryla celou místnost.

Pak jsem rozřezala tělo pilou na kousky, které jsem strčila do nádob od zmrzliny a ve sklepě zalila betonem.“ Děsivé tajemství vydrží ukryté v betonu až do června 2011. Poté, co je prozrazena, prchá do Itálie. V té době je navíc těhotná s novým milencem.

Před spravedlností se vydrží skrývat jen několik dní, pak je zadržena a poslána za mříže. V lednu 2012 přivede ve vazbě na svět chlapce. Ten je jí ale okamžitě odebrán a následně poslán k jejím rodičům do Barcelony.

V tisku se jí zatím říká zmrzlinový zabiják a její fotografie plní titulní stránky po celé Evropě.

Jedna ku třem

„Nemůžu říct nic jiného, než že je mi hrozně líto toho, co sem provedla. Zničila jsem život sobě i svému synovi,“ rozpláče se Carranzaová několik měsíců nato v soudní síni. Obžaloba s ní však žádné slitování nemá.

„Je tu šance jedna ku třem, že v případě propuštění na svobodu spáchá další vraždu,“ zhodnotí šance na nápravu vraždící cukrářky soudní psycholožka. Carranzaové je diagnostikována vážná duševní a psychická porucha.

Na zbytek života je poslána do ústavu pro duševně choré. O svém smutném osudu sepíše knihu a veškerý výtěžek z prodeje posílá na konto svého syna. „Už si přeji jen jediné – změnit to, co se stalo,“ vzkáže zpoza mříží světu.