Dožínky, obžinky, dožatá nebo žnivuvka. Mnoho názvů, stejná událost: slavnost na ukončení žní. V původním pojetí jde o poděkování za dobrou úrodu, později se přidá odměna pro žence za jejich práci. Jaké tradice se dodržovaly dříve a jak se dnešní oslavy liší od těch původních?

Přestože ruční dřinu dávno zastanou stroje, oficiální ukončení žní a poděkování za úrodu má stále slavnostní a veselý ráz. Tato tradice má kořeny už v předkřesťanských dobách, kdy je většinou situována do období podzimního slunovratu.

Teprve postupem času se spojuje s ukončením žňových prací, doba mezi koncem sklizně a slavností se však liší podle regionu. Dříve byly často spojeny se slavností Nanebevzetí Panny Marie (15.8.), dnes se konají spíše na konci srpna či počátkem září.

Postupně se také mění a vyvíjí podoba oslav, ale mnoho původních zvyků přetrvává dodnes.

Zkontrolujme roh!

Žně jsou pro naše předky významnou událostí, protože je obilí sklizeno a zásoby jsou pod střechou, což znamená jistotu pro další měsíce. Dřina, kterou museli lidé při práci na polích vynaložit, je také za nimi. A to všechno je rozhodně důvod k pořádné oslavě!

V písemnostech z 12. století se dochoval popis dožínkového rituálu z prostřední západoslovanského kmene z německého ostrova Rujana. Poté, co se dav lidí shromáždí před svatyní, jsou zde obětována zvířata a pak se koná hostina.

Do nádoby (rohu) na soše boha Svantovíta se nalije alkohol a druhý den kněz zkontroluje jeho množství. Pokud ho výrazně ubylo, předpoví neúrodu obilí v příštím roce a nařídí udělat pořádné zásoby a neplýtvat. Jestliže však alkoholu moc neubude, věští napřesrok dobrou sklizeň.

Dožínkové slunce

Později se formy oslav mění, ale řada zvyků zůstává. V polovině 19. století se dožínky slaví prakticky na celém českém území.

Na poli se nechává jen určité množství obilí, ze kterého děvečky v poslední den žní svážou snop a ozdobí ho polními květinami, v některých regionech se oblékal také do mužského či ženského oblečení. Na ozdobeném žebřiňáku se pak odváží z pole.

Dožínkový průvod míří za doprovodu hudby a zpěvu na statek, kde chasa předá hospodáři dožínkový věnec, který dívky začínají plést s dostatečným předstihem. Mezi klasy obilí vplétají také květy, jako jsou vlčí máky, chrpy, kopretiny, přidávají stuhy i pečivo.

Věnec má připomínat slunce a jemu i obilí z něj se přisuzuje magická moc, má být zárukou bohaté úrody v příštím roce. V domě má tak své čestné místo, o Vánocích se často klade na štědrovečerní tabuli a na jaře se zrní z tohoto věnce mnohdy přidává do osiva.

Hospodář má pro děvečky a čeledíny připravenou bohatou hostinu, která je doprovázena zpěvem, hudbou a tancem.

Z venkova do měst

Na počátku 20. století se organizování dožínek ujímá především Agrární strana a začnou mít podobu zábavné a společenské akce s průvody a tanci. Slaví se nejenom na vesnicích, ale také ve městech.

Podobně dožínky probíhají i po vzniku socialistického družstevnictví, kdy si vlastní oslavu často uspořádá každé zemědělské družstvo samostatně, ale uskutečňují se také dožínkové slavnosti okresní, krajské i národní.

Dnes dožínky slaví nejenom zemědělci, jejich organizace se ujímají i různé národopisné spolky nebo komerční subjekty.

Ale slavnostní ukončení sklizně obilí není jen českou doménou, slaví se v různým obměnách především ve slovanských částech Evropy, jako je Rusko nebo Polsko.