Je štítem, který primárně vytahujeme v boji proti nepříjemným dešťovým kapkám. Hodí se ale také při ochraně před příliš otravnými slunečními paprsky. Jako slunečník ostatně svou pouť dějinami začíná.

Když ho vytahujeme z tašky, ani nám nepřijde, že by šlo o nějaký výjimečný předmět. Přitom na svém začátku se producíruje nad hlavami královské rodiny a dalších příslušníků šlechty a je synonymem bohatství.

Výdobytek elity

Samozřejmě, tehdejší deštníky, či vlastně spíše slunečníky jsou svou podobu těm současným na hony vzdálené. Ve starém Egyptě, kde se kolem roku 2450 př. n. l. objeví s největší pravděpodobností poprvé, se vyrábějí z palmových listů, peří a nataženého papyru.

Buď jsou součástí vozů, nebo je nad hlavami svých urozených pánů jako ochranu před horkým africkým sluncem drží otroci. Jedním ze znaků váženého člověka je totiž tehdy světlá pleť, tou tmavou se vyznačují právě otroci.

Slunečník je tak symbolem bohatství, výsadou vznešených osob, které si mohou dovolit obklopit se služebníky s přenosnou ochrannou stříškou.

Vynalézaví Číňané

Tu dobře znají i v dalších starověkých civilizacích, v Mezopotámii a samozřejmě také v tehdy velmi pokrokové Číně. Není divu, že právě tady se paraple dočká prvního většího rozvoje. Nejenže Číňané vymyslí sklopnou hlavní část, složit se dá i kloubová rukojeť.

Navíc se tu údajně někdy v 11. století př. n. l. objeví první skutečné deštníky, tedy paraplata odolná proti dešti. Jsou velmi drahé, takže není překvapením, že jsou využívány výhradně vyšší třídou – členy panovnických rodin a příslušníky šlechty. Ti mají často k dispozici nádherné zdobené kousky o mnoha vrstvách.

Výhradně dámská záležitost

Skrz Hedvábnou stezku se paraple dostane až do Evropy. Tady se ovšem jeho vývoj zastaví. Za svůj si ho totiž hlavně ve starověkém Řecku a Římě vezmou výhradně dámy, pro které představuje veskrze módní záležitost.

Toto spojení je tak intenzivním, že když po deštníku, respektive slunečníku sáhne nějaký muž, stane se okamžitě terčem posměchu za svou zženštilost. Tak jako v Číně, i tady ale časem zjišťují, že pomůcka nemusí chránit jen proti slunci.

Podle historických záznamů z 1. století potírají římské ženy své slunečníky olejem, aby byly voděodolné.

Módní inspirace z Asie

Středověk je pro deštníky dobou temna. Jakoby s pádem římské říše prakticky na celou jednu historickou etapu zmizely ze světa.

Drsné prostředí, neustálé války, nedostatek jídla, rozpadající se ekonomika, špatná osobní hygiena a mizivý technologický pokrok, to vše vede k 1000 let trvající absenci slunečníků a deštníků v Evropě.

Jako ochrana před deštěm jsou tehdy využívány spíše dlouhé pláště s kapucí. Vracet se na scénu začnou až v 16. století, a to nejprve nad hlavy duchovenstva katolické církve v Itálii.

Posléze se k nim přidávají i ve Francii a Anglii, a to hlavně díky stále intenzivnějšímu pronikání asijské kultury na Západ – v Číně a dalších zemích slunečník ani deštník nikdy používat nepřestali.

Pokrokoví Francouzi, konzervativní Angličané

Ve Francii je například absolutním hitem lehký skládací deštník s mechanismem, velmi podobným těm moderním. V roce 1710 ho zpopularizuje pařížský obchodník Jean Marius a jeden si od něj koupí i orleánská vévodkyně Alžběta Šarlota Falcká (1652–1722).

O pár desítek let později, v roce 1759 zkombinuje francouzský vědec jménem Navarre deštník s holí, čím přivede na svět otevírání deštníku pomocí knoflíku v rukojeti.

Zatímco ve Francii jsou z pomůcky nadšeni, v Anglii musí nejprve překonat zastaralé postoje, že jde pouze o dámskou záležitost.

Nedaří se to až do chvíle, než v polovině 18. století vezme deštník za svůj neodmyslitelný doplněk anglický cestovatel a filantrop Jonas Hanway (1712–1786).

Počáteční výsměch po čase vystřídá zvědavost a století ještě není u konce, když se po ulicích promenáduje nespočet Hanwayových následovníků s deštníkem. Brzy se vyrábí jeho ryze pánské verze, které jsou těžší a masivnější.

Umělecké dílo i úložiště pro dýmku

Jak ve Francii tak v Anglii vznikají jako houby po dešti specializované obchody, kde je možno si deštníky nejen koupit, ale třeba i jen půjčit.

Některé kousky se v rukou šikovných řemeslníků mění v hotová umělecká díla s rukojetí, vyřezávanou z luxusních materiálů jako například eben. V 19. a 20. století už jde vývoj deštníků pouze kupředu.

V roce 1852 přijde britský průmyslník Samuel Fox s deštníkem s ocelovými žebry, čímž sníží hmotnost a zároveň zpevní rám. Inspirací mu prý jsou výztuhy dámských sukní a korzet.

Stále rostoucí popularitu deštníků pak podpoří jejich zakázková výroba s držadly, do kterých je možno uložit hodinky, parfém či nejrůznější kuřácké doplňky.

Skládací skrček

A pak se v roce 1928 objeví Němec Hans Haupt s vynálezem teleskopického kapesního deštníku. K jeho vymyšlení je v podstatě donucen válečným zraněním, díky kterému má velké problémy s nošením deštníku v jeho klasické velikosti.

A tak usilovně přemýšlí, jak ho co nejefektivněji složit tak, aby se vešel třeba i do kapsy. Společnost, která je začne vyrábět, dostane název „Knirps“, v němčině „skrček“. Výraz se následně stane synonymem pro malé skládací deštníky.

V 60. letech 20. století se nejčastějším materiálem při výrobě stanou nylonové tkaniny, díky čemuž jsou deštníky odolnější proti padajícím kapkám a také rychleschnoucí. Přibude rovněž nejrůznějších barev a vzorů.

Dámy berou téměř za svou povinnost, aby jim deštník ladil s dalšími doplňky – rukavicemi, kloboukem nebo kabelkou.

Konec 20. století přinese jak drobné inovace v designu, tak další výrobní materiály jako hliník, skelná vlákna nebo potah vrstvou teflonu pro vyšší odolnost proti vodě a špíně.