Öle Kirk Christiansen se smutkem v očích prochází spáleniště, na kterém ještě před několika hodinami stála jeho truhlářská dílna. Spousta jiných lidí by to zabalila, ale on ne. „Tohle mne přece nezlomí,“ rozhodne se pevně a plný odhodlání se pouští do obnovy.

Na počátku stojí šikovnost a skromnost, se kterou se v roce 1916 pouští chudý dánský tesař a truhlář Öle Kirk Christiansen (1891–1958) do budování své malé dílny. Je schopný, spolehlivý a se dřevem si opravdu rozumí, a proto se mu daří.

Přibírá i několik učňů a v Billundu ve středním Dánsku vyrábějí především nábytek pro farmáře hospodařící v jejich okolí. Když dílnu i s celým vybavením zachvátí v roce 1924 oheň, naštěstí ho zásah živlu neodradí od další práce.

Naopak na troskách bývalé dílny vybuduje novou a ještě větší. „Mám nápad, budu vyrábět i hračky,“ plánuje také truhlář a od slov k činům nemá daleko.

Sázka na dřevěná autíčka a prasátka

Proč Christiansen sází právě na sortiment pro děti? Prameny se v důvodech nemohou shodnout. Některé tvrdí, že ho inspirovaly zmenšeniny nábytku.

Vyráběl je kvůli tomu, aby svým zákazníkům mohl názorně ukázat, jak bude domov zabydlený jeho skříněmi a komodami nakonec vypadat. Ovšem jiní se na věc dívají praktičtěji.

„Dílna už prý nepřinášela takové zisky jako kdysi,“ šeptá se prý mezi okruhem Christiansenových známých. Není divu, vždyť tou dobou přece řádila celosvětová hospodářská krize. A konečně do třetice ho prý zaujaly ekonomické pobídky nabízené vládou.

Ať tak či onak, v roce 1932 už ruce jeho dělníků řežou nejenom prkna na skříně, ale i díly na první dřevěné kachny, autíčka nebo prasátka. Ze začátku to ale nevypadá, že nový sortiment bude velkou výhrou.

Jeho čtyři synové, na jejichž výchovu zůstal po manželčině smrti sám, jsou ale z kachen nadšení.

Budoucnost se jmenuje plast

Věří proto v úspěch, i když velké zisky stále nepřicházejí. Občas se stane i to, že někdo nemá na zaplacení zakázky vůbec, a tak truhláři místo peněz přinese něco z toho, co vypěstovat na poli nebo odchoval v chlévě.

Christiansen proto stále vyrábí jak hračky, tak i nábytek. Do otcovy firmy také nastupuje syn Godfred Christiansen (1920–1995). Společně zkonstruují rozebiratelné nákladní autíčko. Pochopí, že právě v hravosti zřejmě je budoucnost.

Když jim roku 1947 padne do ruky hračka s názvem Kiddicraft, do sebe zapadající stavebnicové kostky patentované Hilarym Fisherem Pagem (1904–1957) z Velké Británie, dojde jim, že tudy vede cesta. Výrobu navíc usnadňuje nový materiál, plast.

Dva roky si senior a junior Christiansenové hrají ve svých dílnách, než pustí do světa svoji „samospojitelnou kostičku“.

Otec a syn nic nevzdávají

Výrobek zhotovený z acetátu celulózy má na horní straně kruhové výstupky, dole potom hranaté otvory. Díky tomu se kostky dají skládat na sebe, ale opět poměrně lehce rozložit.

Princip lega (hračka dostává jméno pocházející z dánského Leg a Godt – „Hrej si dobře“) funguje. Jenže když novinku uvedou na trh, čeká je velké zklamání. Lidé o plastové kostičky nestojí, stále dávají přednost dřevěné klasice.

„Přece to nevzdáme, teď když nás to stálo tolik času a úsilí,“ míní oba Christiansenové. Věří, že se v legu se nachází velký potenciál a jeho čas teprve přijde. Proto zkoušejí další možnosti, jak lego ještě vylepšit.

V roce 1954 také vystřídá otce v ředitelské funkci syn Gofred a situace se začíná obracet. O čtyři roky později míří na trh nová vylepšená kostička a lego vítězně táhne světem.