Historie lidstva nabízí mnoho příběhů. Příběhů temných, ve kterých nechybí utrpení a zmar, ale i příběhy, z nichž si lze vzít něco pozitivního a které ukazují, co všechno může člověk dokázat.

Představujeme slavné dějinné postavy, které rozhodně nemusejí být bez chyby, ale které za sebou zanechaly i něco, co nikdo jiný nedokázal.

Erik Rudý objevil a jako první obsadil pobřeží Grónska

Divoké země severu přinesly světu neméně divoké a odvážné muže a ženy, kteří se s odhodláním, pevnou vůlí a silou bili za své životy, domovy a svůj svět. Jedním z nich byl Erik Thorvaldsson, zvaný Rudý.

Muž drsný stejně jako zem, ze které vzešel, žil v letech 950–1003. Svou přezdívku získal patrně díky rudým vlasům a vousům, ale možná také kvůli své prudké ohnivé povaze.

Neustálé spory

Erikův otec byl sedlák, kterého kvůli zapletení se do vraždy vyhostili z rodného Norska. S celou rodinou proto odešel na Island. Ani Erik na člověka hodného zapamatování zpočátku rozhodně nevypadal. Pokračoval v otcových šlépějích a také začal brzy hospodařit.

Ani jemu se navíc nevyhnuly krvavé spory a, snad jako pomstu za smrt vlastních čeledínů, se také uchýlil k vraždě. Musel se přestěhovat, ale jeho násilnická povaha probublala na povrch také v novém domově. Zde údajně zabil dva syny svého souseda a byl na tři roky vyhnán ze země.

Vyhnanství jako příležitost

Dobře si uvědomoval, že až se po uplynutí trestu vrátí, nebude mít zrovna nejlepší pověst.

Když si však vzpomněl na vyprávění islandských mořeplavců, že daleko na moři leží útesové břehy, rozhodl se zkusit své štěstí, doplout k nim a najít půdu, která by byla vhodná k novému usídlení.

Jeho snaha byla úspěšná a celé tři roky věnoval prozkoumávání nového ostrova a vyhledávání nejvhodnějších míst k trvalému pobytu.

Úspěšný kolonialista

Když se po skončení vyhnanství vrátil na Island, rozšiřoval nápad na osídlení nové ostrova. Aby lidi co nejvíce nadchnul, nazval ho Zelenou zemí (Groenland) a snažil se ho popisovat v co nejlepším světle.

Opravdu se mu povedlo přesvědčit k přestěhování další obyvatele, a ještě téhož roku vyrazilo na cestu 25 lodí naložených celými rodinami a dobytkem.

K cíli jich ale dorazilo pouhých 14. A ti, kteří náročnou cestu přežili, museli v novém světě čelit tvrdým podmínkám. Věnovali se chovu dobytka, začali lovit divokou zvěř a rybařit, jen vypěstovat obilí se jim moc nedařilo.

Avšak i přes obtížný a namáhavý život se zde lidem dařilo a postupně se přidávali další a další kolonisté.

Nicholas Winton – zachránce dětí

Existuje nespočet způsobů, jak se stát hrdinou. Největší hrdinové jsou však ti, kteří svůj čin vykonají nezištně, bez touhy po pozornosti a s vědomím, že pomoci je přece to nejlepší, co mohou udělat, nehledě na sebe samotné.

Ještě úžasnější je, když je takto čistý projev lidskosti nasměřován k těm nejzranitelnějším – dětem.

Raději pomohl, než aby lyžoval

Nicholas Winton (1909–2015) se narodil ve Velké Británii v rodině s německo-židovskými předky. Dlouhé roky pracoval v bankovním sektoru a získal praxi různě po Evropě, ale nakonec se vrátil zpět do rodné Británie.

Vedl vcelku normální život, samozřejmě poznamenaný dobovými okolnostmi.

Když se v prosinci 1938 chystal na dovolenou do švýcarských Alp, požádal ho přítel, jestli by místo lyžování odjel do Prahy a pomohl BCRC (Britský výbor pro uprchlíky z Československa) s organizováním dětských transportů. Winton neváhal.

Aktivní pomoc

Brzy byla založena dětská sekce BCRC, kterou Winton řídil z Londýna. Ta měla za úkol pro každé dítě mladší 17 let najít v Británii náhradní adoptivní rodiče a složit kauci 50 liber, aby bylo možné dítěti zařídit vízum a povolení k pobytu.

V Praze pak Trevor Chadwick, pod neustálým dohledem gestapa, shromažďoval potřebné dokumenty od rodičů dětí, kteří měli zájem je poslat do Británie, a vyřizoval pro ně u německých okupačních úřadů povolení k vycestování.

Složité, ale uskutečnitelné

První dětský transport, tzv. Kindertransport, vyjel z Prahy 14. března 1939 a vezl pouhých 20 dětí. Každý další vlak odvážel stále více dětí.

Nejčastěji se jednalo o židovské uprchlíky z Německa a Rakouska, kteří si více než Českoslovenští Židé uvědomovali skutečnou závažnost nacistického nebezpečí.

Protože vypravit dospělého bylo čtyřikrát dražší a získat vízum o mnoho obtížnější než pro adoptované dítě, snažili se členové BCRC zachránit aspoň děti, když už se nedařilo zachraňovat celé rodiny.

Poslední úspěšný vlak opustil prostory pražského nádraží 2. srpna 1939. Celkem se povedlo vycestovat 669 dětem. Poslední vlak odjel 1. září 1939, ale byl zastaven a vrácen zpět, protože v daný den vypukla druhá světová válka. Z dětí, které tímto vlakem měly odjet, jich holokaust přežilo jen pár.

Skromný hrdina

Winton veškerou činnost na podporu uprchlíků, kterou mimochodem dělal vedle svého normálního zaměstnání, nepovažoval za nic výjimečného a nemluvil o tom.

Čirou náhodou tato skutečnost vyplula na povrch až v roce 1988, kdy jeho manželka nalezla na půdě dokumenty a seznamy dětí, které se mu podařilo zachránit. Vše předala do rukou historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“.

Své 100. narozeniny oslavil Winton letem v ultralehkém letadle, které pilotovala dcera jednoho z jeho zachráněných chlapců. Během následujících let získal řadu ocenění a jeho příběh byl několikrát zfilmován. Jako třikrát nominovaný na Nobelovu cenu za mír zemřel ve věku 106 let.

Neil Armstrong vstoupil jako první člověk na povrch Měsíce

Když vzal otec malého Neila ve dvou letech poprvé na letecké závody, okamžitě v něm zažehl lásku k létání. Rozhodně tehdy nemohl tušit, že se Neilovo jméno stane o mnoho let později díky této lásce nesmrtelným.

Nezdolný fanoušek létání

Neil Armstrong (1930–2012) od dětství stavěl letecké modely, docházel do kurzu létání a pilotní průkaz získal ještě dřív než oprávnění řídit auto. Je proto logické, že si pro studium na vysoké škole vybral obor leteckého inženýrství.

Také na univerzitě létal v tamějším školním leteckém klubu. Ale protože jeho studium financovalo námořnictvo spojených států, musel si mezi druhým a třetím ročníkem odsloužit tři roky v námořnictvu.

Námořní pilot

Poté co prošel osmnáctiměsíčním leteckým výcvikem, získal oprávnění sloužit na letadlové lodi. Na její palubě se zúčastnil korejské války po zbytek své služby a po jejím skončení se vrátil zpět na univerzitu.

Když ji dokončil, rozhodl se stát civilním zkušebním pilotem NACA (Národní poradní výbor pro letectví, předchůdce NASA). Zde nejprve pilotoval doprovodná letadla, která následovala experimentální letouny, později tyto letouny sám testoval a pomáhal vyvíjet.

Jeden z milionů

Rozhodl se zkusit své štěstí a roku 1962 byl vybrán (jako jeden z dvou civilistů) do devítičlenného týmu NASA, který měl vyslat prvního člověka do vesmíru.

Už v únoru 1965 byl velícím pilotem záložní posádky Gemini 5 a v září téhož roku se jako velící pilot Gemini 8 poprvé podíval do vesmíru. V prosinci 1968 byla oficiálně oznámena posádka Apolla 11 a Armstrong byl opět pověřen velením lodi.

Navždy první

16. července 1969 začala mise Apolla 11, jejímž cílem byl povrch Měsíce. Let k němu trval tři dny. K úspěšnému přistání došlo 20. července a 21. července ve 2:56 UTC (tj. náš letní čas + 1 hodina) se povrchu Měsíce poprvé dotkla lidská noha.

600 milionů lidí, tj. tehdejší pětina lidstva, v přímém přenosu sledovalo Armstrongův sestup z modulu, a mohli tak slyšet památnou větu, kterou během něj vyslovil: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ A měl pravdu.

Tento okamžik se zapsal ho historie velkým tučným písmem. Na palubě Apolla 11 byl kromě Neila Armstronga také Buzz Aldrin, který taktéž stanul na povrchu Měsíce, a Michael Collins, který zůstal ve velitelském modulu na oběžné dráze.

Všichni tři muži si po návratu na rodnou planetu vysloužili celosvětovou slávu a obdiv.