Nejobávanějšími válečníky Asie byli japonští samurajové. Neporazili je Mongolové ani Korejci. Co tedy vedlo k zániku kasty samurajů? Nejnovější vědecké teorie přinášejí překvapivá svědectví!

Původně se slovem samuraj v 8. století označovali státní úředníci, kteří se starali o chod provincií. Postupem času název převzala skupina těch nejlepších válečníků, kteří ovládali umění války a vynikali v boji zblízka.

Samurajská třída vznikla ve 12.století a udržela se dlouhých 700 let. Kdo vlastně tito obávaní i obdivovaní válečníci byli?

Nikdy nezabil zezadu

Pokud bychom měli samuraje charakterizovat jediným slovem, byla by jím oddanost. Sloužili věrně svému pánu a neváhali za něj položit život. Tato vlastnost byla ostatně i součástí kodexu Bušidó, což byl soubor pravidel, kterými se každý samuraj řídil.

Dalším důležitým aspektem osobnosti každého samuraje byla čest. V boji nikdy nikoho nenapadl jako první, ani nezabil nepřítele zezadu. Ke svému protivníkovi se vždy choval s úctou.

Úředníci, nebo strašliví válečníci?

Ve 12. století bylo Japonsko zemí, kde se pěstovala bojová umění všeho druhu. Každé z nich mělo vlastní název a podle něj se také označovali lidé, kteří tímto uměním vládli. Neexistoval jeden souhrnný název pro válečníky.

Slovo samuraj se v tomto významu začalo používat mnohem později. Samurajové byli zpočátku provinčními úředníky, kteří měli na starosti různé oblasti veřejné správy.

Dohlíželi na výběr daní, starali se o silnice a budovy, dbali na klidný průběh místních náboženských slavností.

Poslední útočiště před napadením

Kromě toho se věnovali řízení zemědělských prací. Organizovali výsadbu rýže na nově obdělaných pozemcích, shromažďovali pracovníky a vedli je. Není divu, že je často začali považovat za své poddané.

Ti nejúspěšnější si mohli postavit uprostřed ovládaných pozemků sídlo obehnané příkopy a opevněné hradbami. Tam žili s rodinami, služebníky a otroky.

Uvnitř těchto sídel byly stáje, sýpky, tkalcovské dílny i sklady zbraní.

Byla to střediska řemesel a výměnného obchodu, ale i poslední útočiště místních obyvatel v případě napadení.

Kdy vznikli první samurajové?

Pán opevněného sídla začal postupně usazovat ve svém okolí příbuzné a přátele. Postavil pro ně menší sídla, která tvořila jádro rodinného klanu. S růstem moci těchto rodin bylo nezbytné myslet i na obranu vlastního majetku.

Ze samurajů – úředníků a místních vládců – se stávají samurajové-válečníci. K této společenské proměně došlo na přelomu 12. a 13. století. V historických pramenech se od té doby samurajové stále častěji objevují v plné zbroji s dlouhým mečem.

S nástupem vlády šógunů, vojenských velitelů, kteří se stali skutečnými vládci země, se pak zrodily dosud neznámé priority – hrdinství a loajalita.

Seppuku, nebo harakiri?

Pro japonské samuraje existoval zcela jiný kodex cti, než byl běžný ve zbytku světa. Neznali pojem čestné kapitulace a zbytečného krveprolití. Samuraj se nemohl vzdát, mohl se jen zabít.

Podobně závazná byla pro samuraje povinnost pomstít urážku svých blízkých nebo svého pána. Rodí se rituální sebevražda seppuku, kterou dnes nepřesně označujeme jako harakiri.

Tento výraz je ve skutečnosti vulgární a sami samurajové by ho pravděpodobně nikdy nepoužili.

Sídlo života podle samurajů

V bezvýchodné situaci se tedy samurajové uchylovali k sebevraždě, aby tím dokázali svou vrcholnou vládu nad vlastním osudem. Obřad seppuku měl přesně stanovená pravidla.

Vyžadovala se přítomnost svědků a pomocníka, takže sebevražda získala i společenský rozměr.

Nejčastěji se prováděla krátkým mečem, později speciálním nožem, který měl proniknout do části těla, které Japonci tradičně považují za sídlo života – do spodní části břicha.

Utopení, oběšení, podřezání hrdla

Vykonat seppuku vyžadovalo výjimečnou dávku odvahy a po čase se stalo samurajským privilegiem. Obyčejní lidé obvykle ukončovali život utopením nebo oběšením, ženy samurajů si ve většině případů prořezávaly hrdla. Pouze samurajové mohli spáchat seppuku.

Být obyčejně popraven znamenalo pro samuraje velkou pohanu. Jak celý obřad probíhal?

Kaišakunin seká hlavu

Nejprve se připravila rohož tatami a na ni se položil velký bílý polštář. Svědkové rituálu se diskrétně postavili k jedné straně. Samuraj, často oblečený do bílého kimona, poklekl na polštář.

Za ním a nalevo klečel jeho pomocník zvaný kaišakunin, často blízký přítel. Jeho úkolem bylo ochránit umírajícího samuraje před utrpením velké míry bolesti tím, že mu usekl hlavu poté, co si samuraj rozřízl břicho.

Nejvyšší čest – dokončit seppuku

Před samurajem ležela na lakovaném podnose kratší katana. Když se samuraj cítil připravený, rozvázal si kimono a odhalil břicho. Jednou rukou zvedl nůž a druhou z něj sňal pochvu, kterou odložil stranou.

Pak si rozřízl si břicho z levé strany na pravou, čepel v ráně obrátil o 90 stupňů a pokračoval řezem vzhůru.

Mnoho samurajů nevytrpělo tuto neuvěřitelnou agonii až do konce, protože kaišakunin musel splnit svůj úkol v okamžiku, kdy samuraj poprvé zasténal bolestí. Plně dokončený řez byl známý jako džumondži a jeho vykonání bylo považováno za nejvyšší čest.

Kdo mohl nosit meč

V 17. století začali samurajové ztrácet příležitost podílet se na válečných akcích. Zastávali různé úřady, ale stále se snažili zachovat si postavení válečníků. Nejtěžší rána přišla v roce 1868, kdy moc převzal císař Mucuhito (1852–1912).

Z Japonska začal budovat centralizovaný stát, ve kterém bylo právo nosit meč vyhrazeno jen důstojníkům nové císařské armády. Potomci starých rodin tak museli na své dávné výsady rezignovat, nebo do této armády vstoupit. Síla tradice ale fungovala i nadále. Mnozí potomci samurajů si své katany nesli do bojů 1. i 2. světové války.

Postižení, zaostalí a deformovaní válečníci

K úpadku samurajů vedlo více příčin. Kromě zániku tradičního prostředí na konci 19. století mohly být některé z nich jen těžko představitelné. Podle nejnovějších teorií mohla jednou z nich být například i kosmetika, kterou používaly bohaté Japonky.

Ta údajně obsahovala jedovaté olovo, které se dostávalo do mateřského mléka. Novorození samurajové tak začínali svůj život postižení, zaostalí a často i deformovaní.

Smrtící barvy japonské gejši

Vyplývá to z výzkumu, který prováděl japonský vědec Tamidži Nakašima. Studoval kosti chlapců i dospělých mužů ze samurajských rodin. Zjistil, že v dětských kostech je objem jedovatého olova mnohonásobně větší než u dospělých.

Problém podle něj vznikl v období vlády dynastie Edo, tedy od 17. do 19. století. Tehdy se mezi bohatými Japonkami rozšířila móda výrazného make-upu. Ženy si začaly líčit obličeje bílou barvou, což se dodnes zachovalo například u gejš.

Bíle nabarvená tvář se brzy stala symbolem bohatství a vlivu. Jenže tato barva se vyráběla ze směsi rtuti a olova.

Kdy zabíjí mateřské mléko?

Problém byl v tom, že olovo se mateřským mlékem přeneslo do těla dítěte – a tam se shromažďovalo až do dospělosti. Mladí samurajové tak už od začátku života trpěli typickými příznaky otravy olovem.

Dlouhodobě zvýšený obsah tohoto kovu v krvi je podle Tamidžiho Nakašimy daleko hůře rozeznatelný než akutní otrava. Příznaky jsou neurčité a mohou být snadno zaměněny s příznaky jiné nemoci.

Pád samurajů

Obvykle se dostaví únava, apatie, nevolnost a nechutenství. Pleť v obličeji i kůže jinde po těle může dostat šedý, popelavý odstín. Dalším příznakem je šedomodrý lem na dásních.

Později dochází k poruchám soustředění, k výpadkům paměti, k chudokrevnosti i k selhávání ledvin. Poslední samurajové podle vědce trpěli panickými ataky a nedostatkem koncentrace. Byli hyperaktivní a neschopní zvládat sociální vazby. Stála móda bílých obličejů bohatých Japonek skutečně za pádem samurajů?