Na první pohled se tento lágr podobá ostatním, běžným nacistickým koncentračním táborům. Ale to, co se za jeho branami a důkladným oplocením děje, má zcela jinou podobu. Továrna na smrt – to je mnohokrát již použité, ale nejvýstižnější označení.

„Hned po příjezdu byla naprostá většina příchozích vězňů přímo z rampy poslána do plynových komor, jen zcela malá část příchozích, především těch, kteří byli podle výběru esesmanů schopni práce, šli pracovat do tábora, což ovšem nebylo velké vítězství,“ zmiňuje publicista Miloslav Moulis. Zničující životní podmínky většinou během několika týdnů zahubí i ty, kteří při selekci dočasně uniknou smrti. Jedním z nejtragičtějších dnů Majdanku je 3. listopad 1943, kdy v blízkém lese esesáci postřílejí 6 000 Slováků.

Smrtící sonderkommanda

S táborem v Majdanku je spjata i jedna s dalších děsivých kapitol, a to působení takzvaných sonderkommand. Tyto zvláštní pracovní kolony sestavené z mužů, kteří vzhledem ke svému věku a tělesnému stavu projdou selekcí, jsou určeny k tomu, aby vybírali mrtvé z plynových komor a postaraly se o zlikvidování těl buď spálením v krematoriích nebo jakýmkoliv jiným způsobem.

„Těžko si lze představit strašlivější práci. Židé vrhali do plamenů jiné Židy,“ píše Moulis. Vězňové jsou do sonderkommanda určováni vždy na několik týdnů, pak jsou rovněž posláni do plynu. Mají jediné privilegium: v době, kdy vykonávají svou funkci, si mohou z přijíždějících transportů vzít libovolné množství potravin či alkoholu.

Jen výjimečně odmítnou vězňové práci v tomto komandu, ale pak jsou okamžitě povražděni.

Zplynována nadvakrát!

Ze sonderkommand se jako zázrakem zachrání pouze několik jednotlivců. Jeden z nich, maďarský lékař Miklós Niiszli, po válce vypráví: „Končí zplynování jednoho z transportů. Četa osvětimských vězňů koná svou strašlivou každodenní povinnost, rozplétá změť znečištěných mrtvých těl, oplachuje je vodou z hydrantů a převáží je do krematoria.

Na dlažbě však najdou živé děvče.“ Podle Niiszliho je to výjimečná, doslova jedinečná událost. Lidská těla uvnitř přecpané komory kolem dívky zřejmě vytvoří bariéru, jakýsi vzdušný vak, ve kterém se dá alespoň trochu dýchat.

Muži jsou v rozpacích, na smrt jsou zvyklí, je jejich každodenním povoláním, ale tahle dívka dýchá. Je živá. Schovají ji, zavolají lékaře, který děvče přivede k vědomí injekcí, dají ji najíst a vyptávají se.

Dívka se zmatená, téměř nic si nepamatuje. Před očima se jí vybavují jen útržky cesty v zapečetěném vlaku, brutální selekce a pak komora plná lidí. Neví, jak přežila, jak se jí podařilo popadnout dech.

Chvíli váhají i esesáci, nevědí, co s ní. Jejich verdikt je ale nemilosrdný. „Žádné výjimky – musí zemřít,“ rozhodnou nakonec.