Stačilo necelých 70 let, aby lidé proměnili panenské území, za které platila oběžná dráha Země, v minové pole. Na největší skládce ve vesmíru číhá nebezpečná kolize na každém kroku. Jak se ale říká: čím jsi to zkazil, tím to také sprav. Právě díky kolizím je řešení na obzoru.

Koncem června se vyřazený ruský satelit rozpadl na více než stovku fragmentů, pravděpodobně následkem srážky s nějakým jiným kusem trosek. Vlivem toho se astronauti na Mezinárodní vesmírné stanici museli asi na hodinu ukrýt do bezpečí.

Tisíce opuštěných kosmických lodí, vyhořelých raketových stupňů nebo vysloužilých satelitů, které do sebe narážejí a rozmnožují tak své řady, se na nízké oběžné dráze řítí rychlostí kolem 28 800 km/h. V tomto případě platí čím menší, tím horší.

Velké kusy je možné sledovat, katalogizovat, a případně se jim vyhnout. V současnosti se monitoruje asi 25 000 kusů vesmírného odpadu do vzdálenosti 2 000 km od povrchu země.

Všechno menší 10 cm, všechny drobné kousky suti, šroubky, šupinky laku, i nástroje upouštěné astronauty, se stává neviditelným projektilem, který může kdykoliv zasáhnout cíl.

A nejde o žádnou banalitu, k ultramalému kosmickému smetí patří až 99 % trosek na nízké oběžné dráze, odhadem přes 100 milionů objektů.

Kolize a mikroblesky

Americký vládní projekt nazvaný SINTRA, na kterém se podílí více než 100 vědců z desítek institucí, představil loni smělý cíl. Plánuje úlomky o velikosti od 1 mm do 10 cm monitorovat v reálném čase. Klíčem k tomu by měly být právě obávané kolize.

Při kolizi se malé kusy vesmírného odpadu rozletí na drobné úlomky, z nichž některé se vlivem tepla vypaří na nabitý plyn.

„Když se oblak nabitého plynu a úlomků kosmického smetí rozpíná, vytváří energetické výboje, podobající se signálům vznikajícími statickými jiskrami odlétajícími od čerstvě vyprané deky,“ uvedl Mojtaba Akhavan-Tafti, vedoucí vědecký pracovník projektu.

Nabité kusy úlomků mohou produkovat další výboje podobné bleskům.

Simulace ukázaly, že tyto „mikroblesky“ trvající jen zlomek sekundy jsou dostatečně silné na to, aby je ze Země dokázal rozpoznat citlivý rádiový přijímač, jako například provozuje NASA v Deep Space Network.

Super-rychlé simulace

Před pracovníky projektu zbývá ještě spousta problémů, které bude potřeba vyřešit. Frekvence elektrických signálů se může měnit v závislosti na rychlosti srážky, a na tom, z čeho jsou úlomky vyrobeny. To by mohlo celou věc zkomplikovat.

Z toho důvodu zahájili vědci sérii experimentů, v rámci kterých nechávají částečky běžných satelitních materiálů, jako je hliník, křemík nebo plasty pro letecký a kosmický průmysl, urychlovat na orbitální rychlost ve velké vakuové komoře.

Konkrétní frekvence, při kterých dochází k výbojům, doba jejich trvání i rychlost, s jakou se po srážce tvoří oblaka prachu, budou použita k lepšímu tréninku algoritmů umělé inteligence, které budou tato mračna mikroskopických úlomků v konečné fázi monitorovat.

V ideálním případě by pak mohly dokázat nejen kosmický odpad lokalizovat, ale i určit, jak vypadá a z čeho je vyroben.