Svět bez hmyzu nemůže fungovat a bez opylovačů už vůbec ne. K nim patří i motýli, kteří se aktuálně řadí mezi živočichy, jimž hrozí vymizení. A právě na úbytek a šíření motýlů v Beskydech se zaměřil výzkum pod vedením entomologa Martina Konvičky z Biologického centra Akademie věd ČR. Přinesl velmi překvapivé zjištění…

Tým doc. Mgr. Martina Konvičky, Ph.D., více než 10 let sledoval genetické složení populací dvou motýlů, perleťovce prostředního a perleťovce maceškového. Ukázalo se, že první z nich se v naší přírodě úspěšně šíří, přestože jsou jeho populace geneticky extrémně chudé.

Oproti tomu druhý, po stránce genetické nadprůměrný, patří k nejohroženějším motýlům střední Evropy.

Perleťovci v krajině

Výzkum, jehož výsledky otiskl prestižní časopis Molecular Ecology, se začal rodit před víc než 10 lety. Vědci se snažili odhalit, jak velký prostor krajiny v Evropě je třeba chránit, abychom pomohli velkým a značně pohyblivým motýlům, k nimž patří velcí perleťovci.

Pro motýlí drobotinu, například modrásky, stačí i drobná kvalitní území, pokud je o ně správně pečováno. Dále, většina velkých motýlů, například baboček, není ohrožená, protože díky skvělým letovým schopnostem vždy nějak najdou vhodná místa pro svůj život.

Oba perleťovci spadají přesně doprostřed. Jsou pohybliví jako babočky, přesto z naší přírody rychle mizí.

Od Karpat až po Srbsko

Vše začalo terénní praxí 40 studentů a učitelů z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ve spolupráci s Muzeem regionu Valašsko trávili letní měsíce v jižní části Chráněné krajinné oblasti Beskydy.

Oba perleťovci tam obývají květnaté louky a pastviny, dodnes víceméně tradičně udržované tamními malozemědělci. Studenti motýly odchytávali a značili, studovali jejich aktivitu a využití stanovišť. Oba druhy jsou nečekaně pohyblivé, motýl za život hravě překoná desítky kilometrů.

Kde potom jsou hranice „beskydské“ populace? To odhalila až analýza příbuznosti populací na základě DNA. Několik dalších let zabralo obstarání DNA z motýlů z různých oblastí Karpat, od Slovenska po Srbsko, ale i z dalších částí Evropy.

Více než běžná vědecká studie

Srovnání poznatků z terénu s laboratorními výsledky ukázalo, že populace obou druhů jsou propojeny na obrovských územích, jakým je celý Karpatský oblouk. Úspěšně se šířící perleťovec prostřední je přitom geneticky extrémně chudý – motýli z celé Střední Evropy jsou prakticky totožní.

Vymírající perleťovec maceškový je geneticky mnohem bohatší. Šíření prvního ani vymírání druhého druhu nesouvisí s genetickým složením populací, ale se změnami krajiny.

„Perleťovec prostřední je druhem zarůstajících luk, otevřených lesů a lesích světlin. Dnes mu hodně pomáhá opouštění některých pozemků a takové události, jako je kůrovcová kalamita v našich lesích – na vznikajících holinách nachází ideální podmínky,“ říká doc. Mgr. Martin Konvička, Ph.D., vedoucí laboratoře temperátní biodiversity, Entomologický ústav Biologického centra AV ČR.

Naopak perleťovec maceškový potřebuje chudé vysýchající pastviny, kde se jeho housenky vyvíjejí na zjara kvetoucích violkách. Kousek takového prostředí býval v minulosti na každých vesnických humnech.

„Motýl žil v krajině sice nařídko, proto ty skvělé letové schopnosti, ale kousek vhodného prostředí našel nakonec téměř všude. Dnešní krajina je tak pozměněná a uniformovaná, že přežívá jen v krajinářsky pestrých odlehlých horských údolích“, dodává RNDr. Lukáš Spitzer, Ph.D., zástupce ředitele Muzea regionu Valašsko.

„Ta práce trvala déle než běžná vědecká studie, protože propojila náročný terénní výzkum, molekulární genetiku a počítačové modelování. I proto má publikace jedenáct autorů, nemluvě o desítkách tehdejších studentů, bez nichž by nikdy nevznikla“, uzavírá Hana Konvičková, hlavní autorka vědecké studie.