Příjemně nahořklá chuť toniku je nenapodobitelná. Stojí za ní chinin, látka z kůry dřevin z jihoamerického deštného pralesa. Ta je také po staletí účinným lékem na malárii i předmětem obchodního soupeření.
Dokáže pomoci rovněž při jiných onemocněních, ale pozor: v určitých situacích může ublížit!
Malárie, onemocnění způsobené parazitem přenášeným komáry, trápí lidi po tisíciletí. Dokonce i v posledních desetiletích má na svědomí několik set tisíc úmrtí ročně. Teprve v 17. století na ni byl nalezen lék v amazonském deštném pralese.
Poklad z džungle
Už některé domorodé kmeny, obývající území dnešních států Peru, Bolívie a Ekvádoru, znaly léčivou sloučeninu nacházející se v kůře keřů a stromů z rodu chinovník. Tu indiáni drtili a mleli na prášek a míchali s vodou, aby vytvořili nahořklý nápoj.
Španělští jezuitští misionáři pozorovali, jak domorodci používají tuto skořicově zbarvenou kůru, a identifikovali její léčebný potenciál.
Během 17. století totiž byla v Římě malárie na vzestupu kvůli bažinám, obklopujícím město, a způsobila smrt řady vysoce postavených církevních hodnostářů i obyčejných občanů.
Nemoc se v určité fázi projevuje třesem a většina katolických misionářů měla možnost vidět pacienty s malárií během svých studií nebo pobytu v Římě.
Jezuita Agostino Salumbrino (1564–1642), vystudovaný lékárník, vypozoroval, že domorodci používají kůru k léčbě třesu způsobeného zimnicí při horečce. Napadlo ho, že by bylo možné vyzkoušet její účinky i při léčbě malárie.
Jezuitská kůra
Poslal malé množství do Říma k testování účinnosti a brzy se kůra chinovníku stala jednou z nejcennějších komodit dovážených z Jižní Ameriky do Evropy jako jezuitský prášek nebo jezuitská kůra.
Když pomohla na konci 17. století k uzdravení dokonce i anglickému králi Karlovi II. Stuartovi (1630–1685), sláva chininu se ještě zvýšila a zůstala preferovaným antimalarikem až do 40. let 20. století.
Peru a okolní země ve snaze udržet si svůj monopol na léčivou kůru zakázaly na počátku 19. století vyvážet semena i sazenice chinovníků. Ale cesty se našly, i když vybrat správné semeno není snadné, protože každý z 23 druhů chinovníku má jiný obsah chininu.
A tak koncem 19. století pěstovali například Britové nebo Nizozemci rostliny na svých plantážích. Nizozemské plantáže na Jávě přinášely ve 30. letech 20. století až 97 % světové produkce chininu, takže byly jeho hlavními dodavateli.
Nenahraditelný chinin
Během 2. světové války byly spojenecké mocnosti odříznuty od dodávek chininu poté, co Německo obsadilo Nizozemsko a Japonsko kontrolovalo Filipíny a Indonésii.
Spojené státy americké nakonec přece jenom získaly semena chinovníků a založily plantáže v Kostarice, ale dodávky přišly pozdě. Desítky tisíc amerických vojáků v Africe a Jižním Pacifiku mezitím zemřely na malárii kvůli nedostatku chininu.
Po válce se však začaly objevovat nové léky na malárii s méně výraznými vedlejšími účinky, což vedlo k postupnému nahrazování chininu. V 70. letech 20. století byl vytlačen artemisininem, lékem získaným z pelyňku sladkého.
A i když byl v roce 1944 oznámen objev syntetického chininu, nebyl nikdy průmyslově využíván v masovém měřítku, protože se tato látka stále získává především z přírodních zdrojů.
Hlavně opatrně!
Tato „kouzelná kůra“ neléčí jen malárii. Připisují se jí také příznivé účinky při léčbě křečí, nevolnosti, zvýšení obranyschopnosti i navození relaxace.
Ale má také široké spektrum nežádoucích účinků, včetně závažných krevních a kardiovaskulárních reakcí, které mohou vyústit v anemii, poruchu ledvin nebo srdeční arytmii.
Konzumovat se tak smí jen v omezené míře, a pokud trpíte nějakým onemocněním nebo užíváte léky na předpis, se kterými má často nežádoucí interakce, je namístě se poradit s lékařem.